23.4.2014 (+1, polojasno, mlha, odpoledne slunečno a vedro, +6 ) Míša přijímačky v Poličce
Smysluplný půst
Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se ho: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí.“ Mt 9,14-17
V době, kdy jsem se učil strojním zámečníkem, navštívili naše učiliště dva lékaři s přednáškou o škodlivosti kouření. V první hodině nám promítli film, který pojednával o tom, jak cigaretový kouř škodí našim plícím, cévám a zdraví vůbec. Pak vyhlásili desetiminutovou přestávku a šli si na chodbu zapálit. Když přestávka skončila a oni pokračovali ve své přednášce, nikdo už je neposlouchal.
Víte, které zprávy se šíří nejrychleji? Pomluvy. Ty nepotřebují rádio, televizi ani internet. Šíří se jako chřipková epidemie. Proto se nemůžeme divit, že se zvěsti o Ježíšově návštěvě na hostině u Matouše donesly i k učedníkům Jana Křtitele.
„Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se ho: ‚Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?’ Ježíš jim řekl: ‚Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit…’„ (Mt 9,14.15).
Ježíš měl na začátku svých probuzeneckých kázání jen jedno téma. Bylo stručné: „Od té chvíle začal Ježíš kázat: ‚Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské’„ (Mt 4,17). V tom se shodoval s Janem Křtitelem, jehož učedníci za ním teď přišli. Oba vybízeli k pokání. Ale zatímco Jan pobýval na poušti a živil se medem divokých včel a kobylkami, Ježíš šel klidně se svými učedníky na hostinu u celníka.
Jak může Ježíš vybízet k pokání, a navštěvovat přitom hostiny? Pokání je přece vážná a smutná činnost. Přísný půst a modlitby. Jídlo a smích k němu přece nepatří… Tak nějak uvažují učedníci Jana Křtitele. Proto se obrátili na Ježíše a čekali vysvětlení, které by je uklidnilo.
Ježíš ve své odpovědi hovoří o svatbě a ženichovi. Na svatbě je přece normální, že jíme a jsme veselí. Radujeme se z toho, že dva lidé našli vzájemnou lásku. Půst a smutek si máme nechat na dobu, kdy nás postihne neštěstí, nemoci a ztráta nejbližších. Pokud k půstu není důvod, ztrácí svůj význam. Nejenže nám nepomůže, ale může nám dokonce uškodit.
Když Pavel řeší problém jedení masa obětovaného modlám, říká: „Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích“ (Ř 14,23). Postím-li se jen proto, že to chtějí druzí, a přitom k tomu necítím vnitřní potřebu, mohu tím uškodit své víře. Začnu věřit, že Bůh chce, abych dělal věci, jejichž smysl mi uniká.
Ježíš učí, že je-li k tomu důvod, máme hodovat a radovat se ze života a dobra, které bereme z Božích rukou. Když přijdou problémy, kterým nerozumíme, pak máme v postu hledat odpověď na naše otázky. Právě v době smutku má půst smysl a může také splnit svůj účel.
Pane, uč mne radovat se s radujícími a plakat s plačícími. Tak to přece děláš Ty. Děkuji, že máš řešení pro každou situaci mého života. Pomoz mi využívat požehnání, kterým se stává půst, když ho prožívám správným způsobem ve správnou dobu.
VLASTIMIL FÜRST 23. DUBEN 2014 ZAMYŠLENÍ