Janičce Mertlíkové k 18-tinám
V osmnácti člověk vidí svět krásně
smysluplně pouze a skládá básně
na všechno co pohledem ho osloví
za pár let život sám odpoví
jak to bylo je a jak to bude
jestli je krásu vidět všude
nebo se mísí s ošklivostí
netřeba hlavu si lámat dosti
odpovědi se dostaví v čase samy
zrní ve stohu vymlácené slámy
musí se hledat a nepodvádět
a nenechat se snadno svádět
nebo se obejít bez zrní snad
po jaru léto a pak listopad
a nakonec zima přijít musí
kdo zkoušet žít jinak se nepokusí
když je mu sladkých osmnáct let
a u nohou zdá se leží mu celý svět
čekající až dobyt a pokořen zcela
bude a ty si setřeš perly potu z čela
v domnění že tím je vše dokonáno
není to však jednoduché a samo
objeví se pokračování všech věcí
jen neusnout na bidle ve zlaté kleci
nenechat se chytnout ani nachytat
a zkoušet stále pochopit ten řád
jenž udržuje svět v pohybu a tanci
a přemýšlet proč někteří jsou ztroskotanci
a jiní jsou jako dravé šelmy
a další meče brnění a helmy
nasazují si denně pro své zápasy a boje
a jiní pijí jen z moudrosti zdroje
a pak popustí uzdu všem nápadům
dovol ať tě k nejkrásnějším snům
dovede život který je tak svěží
a v čase jež všem spravedlivě běží
své sny uváděj v realitu
aby se nezměnily jen v prach v skrytu
neuskutečněné prázdné marné
přeji ti ať jsou tvé roky zdárné
od prvního kroku z prahu dospělosti
ale pamatuj že všichni jsme tady jen hosti…
(Pomezí 13.6.2015)
© Hanka Ščigelová