Jaroslav Seifert (1901-1986)
Básník, překladatel, publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Mládí prožil v prostředí dělnického Žižkova, kde vychodil šest tříd gymnázia. Od dvacátých do čtyřicátých let pracoval v různých redakcích a nakladatelstvích. Nejprve v komunistickém tisku (Rudé právo, Rovnost, Reflektor). Po vyloučení ze strany (1929) přešel do tisku Sociální demokracie (Pestré květy, Ranní noviny). Za války působil v Národní práci, po roce 1949 zanechal novinářské činnosti. V r. 1956 na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů odvážně vystoupil s kritikou dosavadní kulturní politiky. R. 1969 byl zvolen předsedou nově ustanoveného Svazu českých spisovatelů, který byl však za rok rozpuštěn. Pak vydával jen ojedinělé reedice. Původní tvorbu směl tisknout až na konci 70. let. R. 1977 podepsal Chartu 77, r. 1984 obdržel Nobelovu cenu. Pochován je v Kralupech. Světového uznání dosáhl pro celoživotní vzácnou vyrovnanost svého básnického díla a pro jeho humanistický charakter. Svým dílem a občanskými postoji trvale prosazoval demokratické a humanistické ideály.
Seifertova více než šedesátiletá básnická tvorba převážně společenské a milostné lyriky vedla od proletářské poezie a poetismu k osobité melodické poezii, oslavující a hájící život (Město v slzách /1921/, Samá láska /1923/ – poezie charakterizována vitálním vztahem ke světu a poetickým naivismem; Na vlnách TSF /1925/ – období poetismu, staví své verše na slovních hříčkách, biblických a literárních citátech; Slavík zpívá špatně /1926/, Poštovní holub /1929/ – objevují se vážné tóny (motivy z první světové války); Jablko z klína /1933/, Ruce Venušiny /1936/, Jaro, sbohem /1937/ – od 30. let vytváří svou osobitou poetiku založenou na rytmicky pravidelném verši s písňovou intonací); Zpíváno do rotačky /1936/, Osm dní /1937/; Zhasněte světla /1938/ – reaguje na Mnichovskou dohodu; Světlem oděná /1940/, Vějíř Boženy Němcové /1940/, Kamenný most /1944/ – válečné skladby s motivy domova, české krajiny, Prahy; Přilba hlíny /1945/ – reakce na Pražské povstání; Suknice andělů /1947/, Dokud nám neprší na rakev /1947/, Mozart v Praze /1948/, Šel malíř chudě do světa /1949/, Píseň o Viktorce /1950/, Maminka /1954/, Chlapec a hvězdy /1956/; obrat v Seifertově poetice v 60. letech postihl jak významovou stránku veršů, tak i jejich tvar směřující k volnému verši (zmizely rýmy a rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, vzpomínky na dětství, na mladé lásky, na zemřelé přátele i na jiné dramatické události života) – Koncert na ostrově /1965/, Odlévání zvonů /1967/, Halleyova kometa /1967/, Zpěvy o Praze /1968/, Deštník z Piccadilly /1979/, Morový sloup /1973/) a další.
Básnické dílo doplňují překlady. Pozoruhodná je vzpomínková kniha Všecky krásy světa /1981,1992/.
V bezvětří starých ran,
v krajkoví ctnostné špíny,
pod křídlem líných vran,
jež slétly do roviny,
žiji sny tesklivé:
mrtvý se dívá z hlíny
do světla na živé
a na tančící stíny
v ulicích Ninive.
(Jablko z klína)
Déšť jisker padá do obilí,
ach, dlouho si tu nepobyly,
spí město v rozprouděných tmách,
a v nocích, v které osud sved mě,
někdo se na mne díval ve tmě,
měl jsem strach.
Za světlem svatojánských broučků
běhal jsem kdysi v kruhu kloučků,
šlapaje bramborovou nať.
A hebký dotek dívčích pletí
nedovolil mi pomýšleti na závrať.
Oklamanému do třetice
směje se hvězda poběhlice,
po jeho stopách chodil pláč.
Buď sbohem, město uprchlíků,
někdo mi šeptá slova díků.
Nemá zač.
(Jablko z klína)
Utkána z modrošedých par
je půlnoc, když se k jaru chýlí.
Už nechodí do bílé vily
básníci mrtví z dávných jar
a přioděni do čamar,
dnes už jen stín či příznak bílý.
Utkána z modrošedých par
je půlnoc, když se k jaru chýlí.
Na střeše leží světla cár,
to svítí měsíc opozdilý,
když jdu tu já, a kroků pár
spíš ty, pro kterou srdce šílí.
Utkána z modrošedých par
je půlnoc, když se k jaru chýlí.
(Jaro, sbohem)
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená
(Jaro, sbohem)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
– není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.
(Zhasněte světla)
To nebyl obraz, to byl stín,
který se šinul po pěšině
milostným hájem v Nedošíně,
už podzimním, už bez květin.
S vráskami na tváři povadlé
usedla si tam smutná paní
a psala prstem v zadumání
do rosy na opěradle.
Pak s troškou sebevědomí
řekla si náhle: Vždyť už chvátám,
a šťastné páry míjela tam,
líbající se pod stromy.
A její šat už nešustí,
už dotančila. A ret pálí
slzami, které líbávali
dříve jí muži nad ústy.
Vždyť přichází již z daleka
a jenom málo dní je před ní.
Vlastně už čeká na poslední,
vlastně už na nic nečeká.
(Píseň o Viktorce)
Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.
(Jablko z klína)
Líbal jsi mne na čelo či ústa,
nevím
– zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas.
Na čelo jsem políbila tě v spěchu,
neboť omámila mě
vůně tvého proudícího dechu,
ale nevím
– zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas,
líbalas mne na čelo, či ústa?
(Jablko z klína)
Dobrodruh liknavý
usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů;
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně,
strach z neumírání.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Když kohout kokrhá
a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové,
rvát růži ubohou,
plátky jsou růžové
jak nehty u nohou.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod
vyčkat květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání,
Miloské Venuši
dát hlavu do dlaní.
Ach běda, to je
pravé jeho poslání.
(Ruce Venušiny)
Můj hořký podzime, tvé ocúny
jsem dýchal, když jsem pil tvé deště zdlouhavé
a nebe, plné těžkých krůpějí,
mi splachovalo s očí sůl
marnosti, v níž tuhly smutky mé.
Přes třicet sněhů jíti nazpátek
a jako dítě bezzubé
nad křtitelnicí plakat potichu,
nepoznat ani žalů, ani radostí
a ani vášně, které prokousává pleť,
úst, která pospíchal jsem líbati
– ó proč ten spěch, ubohé střevíce?
Tvých ocúnů, můj hořký podzime,
i dešťů bez konce,
jaro, tvých cukrových písniček,
jež slýchával jsem na tvém rahnové!
Neděle je den Páně, neděle je den Páně,
ty dny však nejsou mé.
(Jablko z klína)
S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abraham
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.
Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.
Z účesu židovek vlá silný pach,
to léčí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.
Zapomněli jsme na musy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medusy, ach medusy,
jež žhavě líbají.
Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sepie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.
Adieu, adieu, adieu!
(Slavík zpívá špatně)
Jaro, sbohem
Verše o růži
Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Červen
Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?
Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.
Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká – kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.
Studené jaro
Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?
Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.
Jaro, sbohem
Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.
Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.
Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.
Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,
abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.
Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/jaro-sbohem.html#ixzz3L6kQUVKe
Všední den (Maminka)
Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.
Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.
Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.
A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.
Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.
Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/vsedni-den-maminka.html#ixzz3L6kpKLHv
Vlaky (Maminka)
Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.
Semafor slétne, nad tratí
začli zas práci zpívati.
Maminka okno rozhodí,
bydlíme v třetím poschodí.
A nestačí je zavřít pak,
z opačné strany jede vlak.
Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.
Okno je smutné bez kvítků,
mívali jsme tam pažitku.
Letos tam máme od zimy
i muškát s květy bílými.
Když maminka jej zalívá,
je v každém saze ošklivá.
S kytkou se mazlí: Nezvadni!
Vlak píská. Je to nákladní.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/vlaky-maminka.html#ixzz3L6l417iW
Večerní píseň (Maminka)
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak šťastně neusínám.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/vecerni-pisen-maminka.html#ixzz3L6lBfCiF
Večer na pavlači (Maminka)
Když vyšel měsíc nad náš dům,
který se chystal spáti,
posvítil k nám, pak k sousedům,
zdi měly nové šaty.
Nebyly už tak strnulé
a v okně svazek cibule
zatřpytil se, byl zlatý.
A za dvě za tři chviličky
pod zpuchřelými madly
i škopík, trochu od svíčky,
a na něm mokré hadry,
jako by naše nebyly
a špinavou zem nemyly,
zářily u zábradlí.
Šel jsem se dívat na pavlač.
Vtom někde v suterénu
ozval se křik a poté pláč.
– Pojď, zavři, bije ženu!
A maminka je v rozpacích.
Měsíc se schoval v oblacích
a tma přikryla scénu.
Dole to bylo nepěkné
a měli v bytě šváby.
Kdopak ti, noci, navlékne
tvé hvězdy na hedvábí?
Slýchal jsem: Chodí za jinou,
prý brunetku má s ofinou.
Tajemné okno vábí.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/vecer-na-pavlaci-maminka.html#ixzz3L6lJ3inb
Dědečkův pohřeb (Maminka)
Byl květen, kvetly kopretiny.
Hudebníci, na čele pot,
vylili občas z trubek sliny
a obraceli stránky not.
Prohlížel jsem si andělíčky
přišroubované na voze;
drželi v jedné ruce svíčky,
druhou mířili k obloze.
Cesta stoupala na Podhájí
a babička šla o holi.
Už vím, když někdy pěkně hrají,
proč bolest tolik nebolí.
V přestávce mezi písničkami
slyšel jsem v hájku kukačku
a její hlas šel věrně s námi
pod nebem téměř bez mráčku.
A střevlík běžel po melise;
a dokonce i ještěrku
zahlédl jsem vyhřívati se
u kraje strže na štěrku.
Trs konvalinek rostl v přítmí
pod břízou v trávě. Šel jsem dál.
Vždyť těžko bylo odskočit mi,
abych si jich pár natrhal.
A pod lipami mocných ramen
těšil jsem se vždy na rozhled.
Dědečku, sbohem, sbohem! Amen.
Ať na tvou hlínu prší med.
Co jsme se spolu nadívali
zpod korun těchto slavných lip!
Mělnickou věž je vidět v dáli
a blízko, blizoučko je Říp.
Však jsme tu byli před nedávnem,
dnes vím už, proč v tom předjaří.
Stáls v kabátku, již starodávném,
a měl jsi slzy na tváři.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/dedeckuv-pohreb-maminka.html#ixzz3L6mVZntd
Hálkův domek (Maminka)
Když vcházeli jsme do síňky,
rozhlížel jsem se plaše,
bylo to tam tak chudičké
a chudší snad než naše.
Tenkráte jsem tam byl s dědečkem,
šel v starém kaiserroku;
do půlstoletí od těch dob
chybí jen pět šest roků.
Okénka jako lucerny
a všude málo místa.
Na zdi byl věnec se stuhou
a pod ním stála bysta.
Měl hezké čelo, hustý knír,
malou, šviháckou bradku.
Z vavřínu jsem si ulomil
smetličku na památku.
Vonělo to tam starobou
a knížkami a plísní,
když před básníkem šeptal jsem
veršík z Večerních písní.
Ač do dneška jsem neslyšel,
jak v noci slavík zpívá,
z těch veršů však ten ptačí hlas
znám dávno, odjakživa.
Také mi básník prozradil,
proč v máji je tak kvítí
a co říkají milenci,
když jdou a měsíc svítí.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/halkuv-domek-maminka.html#ixzz3L6mnfsAt
Housle (Maminka)
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly
a pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím jsem byl hrubý.
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nenavrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá!-
Zní housle. Někdo hraje.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/housle-maminka.html#ixzz3L6mycXSk
Jarní
Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.
Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.
Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.
Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.
Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/jarni.html#ixzz3L6vqLVUC
Jarní rondeaux (Jaro, sbohem)
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.
Jsou slova lásky monotónní,
co počít si mám s nimi teď.
když čekám na tvou odpověď
a zmaten pospíchám si pro ni?
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.
Jen nakonec mě nepodveď,
a strach, který ti oči cloní,
ať zmizí rychle, prosím, hleď,
jako ten sníh, co padal loni.
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/jarni-rondeaux-jaro-sbohem.html#ixzz3L6vwjTBk
Jaro, sbohem
Verše o růži
Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Červen
Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?
Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.
Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká – kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.
Studené jaro
Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?
Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.
Jaro, sbohem
Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.
Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.
Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.
Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,
abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.
Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/jaro-sbohem.html#ixzz3L6w5tUQd
Kytička fialek (Maminka)
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.
K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!
Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku, už jsem stará.
Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/kyticka-fialek-maminka.html#ixzz3L6wEAUvB
Maminčina kytice (Maminka)
V rodinném albu ze sametu,
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.
Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.
Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.
A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.
Tatínek – jako tenkrát muži –
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/mamincina-kytice-maminka.html#ixzz3L6wPvyP7
Maminčino zrcátko (Maminka)
Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bez mála
maminka se v něm česala.
Kdys ukazovalo lépe.
U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určitě málo.
A zpívává si nad mlýnkem
valčíky, které s tatínkem
tančila šťastná snad trochu.
Když vzpomíná si na mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou plochu.
Odvíjejíc pak s hřebene
truchlivou kořist plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej hodí do dvířek,
vidím na skráních vějířek
a drobné vrásky kol očí.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/mamincino-zrcatko-maminka.html#ixzz3L6wmc9zw
Mateřídouška (Maminka)
Je tak nízká, lidí po ní chodí,
čím ji více šlapou, tím víc voní,
cvrčkům, kteří lidem nevěří,
hlídá někdy prahy u dveří.
Také jsem ji trhal v dávném čase,
do kytiček špatně vázala se,
teď jsem rád, když kvítek voňavý
zavoní mi někdy u hlavy.
Je už podzim, už teskne září,
jako bych si četl v slabikáři,
vraceje se dlouhou řádkou let –
ještě umím něco nazpaměť.
A B C D přeříkávám nyní,
teď už vím, čím vonělo to v skříni,
když maminka vzala ve svátek
šátek plný bílých poupátek.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/materidouska-maminka.html#ixzz3L6wuzmJC
Matka a dítě (Jablko z klína)
Tatínek přijde, snad již za chvilku,
kde ho zas čerti berou!
Cožpak mi musí každou vzpomínku
ztrpčiti nedůvěrou?
Spi v krajkách jako brouček v kapradí,
tma oči uzamyká.
Tatínka nechme, ať si vyvádí,
člověk i na pláč zvyká.
Tatínka nechme, snad se neztratí,
svět jeho je již jiný,
straší v něm čerti zlí a rohatí,
kvílí v něm meluzíny.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/matka-a-dite-jablko-z-klina.html#ixzz3L6x3Gu3i
Mlýnek na kávu (Maminka)
Z tepla se nikdy nechtělo –
a už první tramvaje zvoní.
Deku jsem stáhl na čelo,
choule se sladce do ní.
Nejdříve vstával pohrabáč,
pak lopatka, pak uhlí na ní.
Někdy přiletěl na pavlač
kos ještě před snídaní.
Hrníček s mlékem na plotně
– byl sešlý už a neměl ceny –
na ucho dal si překotně
čepici z bílé pěny.
Pak procitlo i zrcadlo,
je staré též, zaspalo dobu.
A na zdi šňůra na prádlo
zatáhla něžně skobu.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/mlynek-na-kavu-maminka.html#ixzz3L6xCcK7O
Morový sloup
Noc, věčné mraveniště hvězd,
a co ještě?
V nazelenalém přítmí altánku
líbali se šťastní milenci.
Rty stokrát zulíbané
šeptaly stokrát zulíbaným rtům
hořící slova
a ta svítila na cestu krvi
spěchající do končin vášně.
Jako dvěma dýkami
probodávali si jazyky navzájem
pootevřená ústa.
A večernicí byla tehdy Venuše.
Když korálový hrot
jednoho ze dvou oblých vrcholků
spanilé umíněnosti
napsal mi při tanci na kabát
pár znaků Morseovy abecedy,
nemusilo to ještě nic znamenat.
To se stává.
Bývá to někdy jen náhoda.
Já v tom však obvykle spatřoval
volání z jiné planety,
která kroužila kolem mého čela.
Někdo mávne jen rukou.
Já však obětoval tomu volání
polovinu života. A možná
ještě víc.
Noc, majitelka tmy,
vylévá z nebe kvapem červánky
jako krvavou vodu,
ve které probodnut byl Marat
dýkou krásné plavovlásky,
a počíná od lidí odtrhávat
jejich vlastní stíny,
jako krejčí odtrhává rukávy,
když zkouší sako.
Všechno tu na světě již bylo,
nic není nového,
ale běda milencům,
kteří nedovedou v každém polibku
objevit nový květ.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/morovy-sloup.html#ixzz3L6xI0w53
Nádraží (Maminka)
Až bude dým jen obláčkem,
jen obláčkem,
který hned vítr zcuchá,
ať letí sbohem za vláčkem,
ach, za vláčkem,
mamince kolem ucha.
Ať plnou parou uhání,
ať uhání,
lokomotiva s vlakem,
ať zní to ještě se strání,
ach, se strání,
rozkvetlých vlčím mákem.
Až vlak nám zmizí v zatáčce,
až v zatáčce,
jak dlouhá, tmavá stužka,
snad padne jiskra do svlačce,
ach, do svlačce,
jak svatojánská muška.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/nadrazi-maminka.html#ixzz3L6xPZMRb
Nůž (Maminka)
Strejček z maminčiny strany
– dnes mrtvý víc než dvacet let –
plul po mořích, byl u maríny
a v mládí viděl svět.
A vyprávěl. O bouřích třeba,
kterými prošel po cestách,
o lasturách jak pecen chleba
i drobných jako hrách.
O žocích kávy z Guatemaly,
o strašných zubech žraločích.
Byl šťasten, když jsme poslouchali,
poznal jsem mu to na očích.
– Když naposled jsem stočil lano
a příboj dotkl se mých pat,
byl konec! Sbohem, mořská panno!
Vrhcáby, kdo vás bude hrát?
– Po moři stýská se i v stáří,
moře je krásná zahrada.
A ráj s peklem v každém sváří,
kdo poznal moře zamlada.
– A přístav! To je barev, pane,
na tváři cítíš jeho dech.
Jak peří ptáků roztrhané
visí tam hadry na oknech.
– A všude život. Jedna radost!
Květiny, ryby, ovoce,
a víno! Toho nebývá dost.
Rád se tam vracíš po roce.
– Stužky mi vlály po rameni,
však kde to bylo, nevím už.
Jednou jsem dostal při loučení
ten nůž, ten krásný nůž.
Naslouchaje vždy těmto básním,
chlapec chuť moře okouší.
A strejček? teta zkusila s ním,
těžko si zvykat na souši.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/nuz-maminka.html#ixzz3L6xVpY1X
Okarína (Maminka)
Maminko, kytek je tu všade
a brouků, všeho možného!
V košíku měla kočka mladé,
babička chodí bez něho.
To jedno zašlo, bylo slabé
a nenaučilo se pít.
Od těch dob nemá kočka klid.
Bojí se mě, já jí, a škrábe.
Na hraní dali jsme jim špulky
a teď se nehnou z podlahy.
Brouky si sbírám do škatulky,
chtěl jsem si je vzít do Prahy.
Chcípli mi všichni ve škatulce,
snad jsem jim měl dát svobodu.
A do skleničky na vodu
chytil jsem jednou v louži pulce.
Včera pouť byla u kostela.
Byl tam pan cukrář Nedbálek
a ještě ten, co vatu dělá.
Já jsem se těšil na špalek
a hada z gumy, co se tahá
a potom jí se po kouskách.
A okarínu! Ale, ach,
dědeček tušil, že je drahá.
Chtěl mi ji koupit, byla hezká,
třikrát se díval do tašky,
pak vzpomněl si, že musí dneska
k ševcovi dát mi podrážky.
– Pojď, ať ty botky brzo spraví.
ten švec se jmenuje Flos
a pije. Já teď chodím bos.
Okarína mi nejde z hlavy.
Viděl jsem ji už na Václavském,
co mají různé nástroje.
Byla tam v pouzdře tenkrát za sklem
a ptal jsem se tě, co to je.
A tys mi řekla – okarína.
Měli tam také v krabičce
i kalafunu na smyčce
a flétnu;
ta však byla jiná.
Babičce, když jsme přišli domů,
v očích jako když zakřeše.
Dědeček řekl něco k tomu
a byl hned oheň na střeše.
Švec Flos má také okarínu
a místo na svém verpánku
v hospodě dřepí u džbánku
a přivedl to na mizinu.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/okarina-maminka.html#ixzz3L6xbQaBp
Pavučina (Maminka)
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
-Maminko, zab ho, bojím se ho!
-Proč? Nosí peníze.
A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pavucina-maminka.html#ixzz3L6xmsezu
Píseň (Maminka)
Beránek přiběhne ve chvilce,
bude mít růžové stužky,
až budeš usínat v postýlce,
chytneš ho za jeho růžky.
Tvářičkou k němu se přitulíš,
vlnu má hebkou a měkkou.
Až se tě maminka zeptá: Spíš?
budeš už za modrou řekou.
Ještě však očkám tvým nevěří
a sedí v koutečku chléva.
Klíčovou dírkou u dveří
vidí tě a už se hněvá.
Vrátil se a běží po kvítí,
travičku na zemi zdupav.
Ještě mu chviličku posvítí
slaměné hvězdičky pupav.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-maminka.html#ixzz3L6xuB6IL
Píseň (Poštovní holub)
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-postovni-holub.html#ixzz3L6yUuXjM
Píseň o dětství (Chlapec a hvězdy)
Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.
A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-detstvi-chlapec-a-hvezdy.html#ixzz3L6ydUweq
Píseň o jízdě na kolenou (Jaro, sbohem)
Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.
Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.
Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě
a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.
Někdy však přijde – to je nejsladší,
můj otec, zvolna přejde pavlačí
a vejde tiše, vstane ve dveřích,
jak by chtěl z šatů setřást sníh.
Co jsem se naplul moři s Nautilem,
v pralese brouzdal vlhkém, zavilém!
Však v nejkrásnější byl jsem pevnině,
když tatínkovi jel jsem na klíně.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-jizde-na-kolenou-jaro-sbohem.html#ixzz3L6zQwDHP
Píseň o kyvadle (Jaro, sbohem)
Kolikrát už mě napadlo,
k večeru, když se šeří,
že hlídalo mě kyvadlo
jak voják u mých dveří.
Když škvírou kamen vyráží
na strop chvost rudých peří,
kyvadlo jako doma na stráži
chodilo u mých dveří.
Když na pavlači zábradlí
vrhlo stín tichých zeber,
když přišly sny a přepadly,
řeklo: Za kliku neber!
Živote, jak šly hodiny
pomalu na pokraji,
teď, když se loučím se stíny,
tak strašně pospíchají.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-kyvadle-jaro-sbohem.html#ixzz3L6zYjFo1
Píseň o lásce (Jaro, sbohem)
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že Přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-lasce-jaro-sbohem.html#ixzz3L6zelYcp
Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
– není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-rodne-zemi-zhasnete-svetla.html#ixzz3L6zlv4Wf
Píseň o slabikáři (Jaro, sbohem)
Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedla maminky
a už začíná škola.
Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.
Neskáče pes už přes oves,
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.
Tak jenom napadlo mi,
jak jsem v té knížce čítal.
čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-slabikari-jaro-sbohem.html#ixzz3L6zscP8w
Píseň o ženách (Koncert na ostrově)
Kdekdo mi říkal:
pamatuj si dobře,
jsou větší vášně na světě,
než je láska.
Možná, že ano.
I zabíjet je vášeň
a patrně jsou tací, kteří
nikoliv bez rozkoše
překročí zabitého.
Možná, že ano.
Válka však končí.
kdo by v této chvíli
přemýšlel ještě
o tak smutných věcech.
Možná, že já.
Neboť kdyby ženy,
obsluhovaly děla,
padaly by na svět
jenom růže.
Možná, že ano,
možná také, že ne.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-o-zenach-koncert-na-ostrove.html#ixzz3L700aJel
Prašná brána
Když přibíhal jsem shora z předměstí
k té bráně,
objevil jsem Prahu.
Vcházel jsem do starých uliček
a bylo mi úzko.
V hospodách řinčely sklenice
a láska courala tam po dlažbě
své chudé krajky.
Ale já spěchával na staré náměstí
a dál až k řece.
V čas vánoční byl na náměstí trh.
K večeru rozžíhali prodavači
plamínky karbidových lamp
a pomeranče na svých ošatkách
stavěli do pyramid jako
dělostřelci koule vedle děl,
když bylo před bitvou.
A byl to nepřeberný čas
chlapeckých samot.
Jednou se na mě usmála
neznámá dívka.
Držela v ústech zlomenou růžičku
už trochu povadlou
a šeptala mi něco do očí.
Dal jsem se na ústup
a utíkal jsem branou,
a když jsem svíral kliku u dveří,
tlouklo mi ještě srdce.
V životě jsem však lásce neunikl.
Nešťastná růže!
Zvadla beze mne.
Však někde tam to asi začalo.
To ona! Ta růže!
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/prasna-brana.html#ixzz3L70MgLeP
Prstýnek po mamince (Maminka)
Když prstýnek mám na dlani,
hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
ve kterém jsi byla moři.
Však ve věnečku zhaslých rout
těžko si může vzpomenout,
a proč by vyprávěla.
Prstýnku, kdo tě daroval
na ruku, jež se chvěla?
A byl možná den májový
či pršelo – však kdo to ví,
a tatínka stál jmění.
A šli; tu ruku s prstýnkem
měl asi na rameni.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/prstynek-po-mamince-maminka.html#ixzz3L70SVyxU
První dopis mamince (Maminka)
Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.
Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:
štěstí – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.
A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučněné ruce obě
zvedly mě rychle ze země.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/prvni-dopis-mamince-maminka.html#ixzz3L70Z7LsH
Růže pro slečnu učitelku (Maminka)
Nebojím se to slovo říci,
sním o tom jako o štěstí.
Bylo to v parku před radnicí
na Havlíčkově náměstí.
Havlíček má tam sochu z kovu
a hrozil městu Habsburkovu
rukou sevřenou do pěstí.
Že hřích je omyl vzniklý z touhy
dělati dobro – tenkráte
tušení neměl školák pouhý,
ještě tě neznal, Sokrate!
A růže, chlapec hodný vcelku,
kradl pro slečnu učitelku.
Chodil jsem asi do páté.
A u té sochy na záhonku,
když tma se vkradla do ulic,
nekvetly dlouho na svém stonku.
Bývávalo nás asi víc.
Schoval jsem je pod staré necky
a před maminkou pokrytecky
tvářil se jakoby nic.
Ve třídě první byl jsem ráno
a vstříc jsem učitelce šel.
Kradeny byly. Nevídáno.
Dneska už bych to neuměl.
Nic netušíc, něžně je kladla
do vody na okraj umyvadla.
A já se štěstím při tom rděl.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/ruze-pro-slecnu-ucitelku-maminka.html#ixzz3L70hzOqw
Svlačec (Maminka)
Nad škarpou visí u silnice,
obtáčí dlouhá stébla žit.
Jen kapku rosy a nic více
v kalíšku svém ti podá pít.
Tak lehce jde se pocestnému,
jež okusil by vzácných vín.
Co říkal chlapec? Zdálo se mu,
že zavoněl dech maminčin.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/svlacec-maminka.html#ixzz3L70qX2At
Tatínkova dýmka (Maminka)
Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.
Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.
Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.
A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.
A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.
Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/tatinkova-dymka-maminka.html#ixzz3L70yzbWY
To kalné ráno (Osm dní)
Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/to-kalne-rano-osm-dni.html#ixzz3L7171MmC
Ukolébavka (Maminka)
Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.
Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.
Pojedeš s ním k černé skála
po silnici u maštale.
Černá skála spí.
Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.
Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.
A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/ukolebavka-maminka.html#ixzz3L72aOJNK
Večer na pavlači (Maminka)
Když vyšel měsíc nad náš dům,
který se chystal spáti,
posvítil k nám, pak k sousedům,
zdi měly nové šaty.
Nebyly už tak strnulé
a v okně svazek cibule
zatřpytil se, byl zlatý.
A za dvě za tři chviličky
pod zpuchřelými madly
i škopík, trochu od svíčky,
a na něm mokré hadry,
jako by naše nebyly
a špinavou zem nemyly,
zářily u zábradlí.
Šel jsem se dívat na pavlač.
Vtom někde v suterénu
ozval se křik a poté pláč.
– Pojď, zavři, bije ženu!
A maminka je v rozpacích.
Měsíc se schoval v oblacích
a tma přikryla scénu.
Dole to bylo nepěkné
a měli v bytě šváby.
Kdopak ti, noci, navlékne
tvé hvězdy na hedvábí?
Slýchal jsem: Chodí za jinou,
prý brunetku má s ofinou.
Tajemné okno vábí.
…
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/vecer-na-pavlaci-maminka.html#ixzz3L72i00sT