Zamyšlení na dnešní den 10.12.2012 (-7, slunečno i sněžení, -4, sněžení)
I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. L 15,20
OPĚTOVNÉ SHLEDÁNÍ
Když byly Reesi Hoffovi čtyři roky, zapálil dům, ve kterém bydleli. Pro jeho matku Dianu Chismovou to byla poslední kapka, po které pohár přetekl. Vzala Reese spolu s jeho bratrem Lamontem do velké cihlové budovy s dlouhými chodbami plnými dětí, objala je, nasedla do auta a odjela.
Reese nikdy nepřestal čekat, že se pro něho do dětského domova vrátí, ale maminka se už neobjevila. Později si ho adoptovala nová rodina, a tak ztratil i svého bratra. Přechod k novým lidem doprovázely hysterické scény, kopání a křik. Po době plné zmatku a odporu Reese našel svou cestu a vyrostl z něj úspěšný mladý muž se smyslem pro humor. Při výšce 180 centimetrů a váze 114 kilogramů je jedním z nejúspěšnějších vrhačů koulí současnosti.
Dvacet let se Reese snažil doplnit chybějící kousky skládanky svého života. Záblesky vzpomínek byly to jediné, co mu zbylo z raných fází jeho dětství. Bolest a zvědavost byly hnacím motorem jeho snahy zjistit a pochopit, kým vlastně je. Při svých cestách na závody v každém městě prohledával telefonní seznamy a hledal svého bratra. Pátral i po své biologické matce, ale nepamatoval si ani její jméno. Tušil jenom, že její příjmení začíná „Chi“.
Mezitím se Diana šťastně vdala, a když se jí podařilo svůj život stabilizovat, i ona začala hledat své syny. Zkontaktovala sociálního pracovníka, který zařizoval umístění do dětského domova, ale ten odmítl Reesův spis otevřít. Diana prohlížela třídní ročenky, projížděla metry mikrofilmů, brouzdala internetovými servery, ale bez úspěchu.
„Jednoho dne jsem se modlila,“ vzpomínala Diana, „a řekla jsem Bohu, že už dál nemůžu.“ V posledním záchvěvu naděje umístila na internet informace o ztracených synech, které hledala.
Jednoho večera se Reese Hoffa, student University of Georgia, rozhodl pokračovat ve svém pátrání po Lamontovi. Objevil novou webovou stránku určenou pro hledání ztracených osob. Vložil své jméno a datum narození a objevila se zpráva: „Jsem matkou, jež hledá svého syna, kterého jsem dala k adopci ve věku čtyř let v roce 1981 v Lousville.“
Od okamžiku, kdy Diana odjela z dětského domova, uplynulo 19 let. Diana Wattsová se chvěla po celém těle, když zvedla sluchátko telefonu a vytáčela Reesovo číslo. První slova, která slyšela, zněla: „Moc mě ten požár mrzí.“
————————————————————————————————————————————
Někdy nás život od sebe rozděluje
to proto že kdo dost nemiluje
nechává problémy přes hlavu přerůst
a cestu do srdce plevelem zarůst
je těžké najít co se ztratilo
a slepit co se na kusy rozbilo
to člověk dokáže jen stěží
nejlépe udělá když to svěří
tomu kdo milovat skutečně dokáže
a pro lásku má vždy dost kuráže
a v programu má získávání lidí
do strany kde hned každý vidí
jestli to byla dobrá volba
a zdali byla dobrovolná
nebo jen z tlaku okolností
lidé učení i prostí
vstupují k němu do učení
z pouhopouhého přesvědčení
že rozumí jejich životům
a jestli má někdo prázdný dům
a dokonce i prázdné ruce
ať otevře a vylije srdce
opraváři životů zpackaných
čas přešel a dětský smích
už ani on nevrátí zpět
však jako světem stojí svět
když toužíš se dostat z nesnází
i tady kdo hledá nachází
a dokonce i dostává víc než žádal
to milost Boží a láska pravá
vrací matkám děti do náručí
už není tu co srdce mučí
ve starém Bůh stvořil nový svět
co bylo nepřijde na paměť
nebude vzpomenuto nic co mrzí
já naději mám – bude to brzy…
a bude to nejkrásnější z vět