Prchavost myšlenky
Myšlenka je jak láska – taky mrcha
když nechytneš ji hned už pryč prchá
když nesevřeš ji pomyslně do náručí
v nenávratnu se ztratí a mysl mučí
prázdnota bílého papíru
slova musí být na míru
stát poslušně v odstupu
v rytmicky sevřeném zástupu
a tak utvořit rýmy
jenže co když si šprýmy
ze mne pouze tropí
a nahodilé stopy
zanechávají na písku
co rozpoznat mám z otisků
když smutek jak láska tváří se
nevím a on tím víc baví se
jako by četl mi myšlenky
a proud naděje tak přetenký
snad nevyschne zcela v době sucha
toužím povznést svého ducha
nad obvyklou úroveň
a z očí do očí zároveň
dívat se sobě v zrcadle
a bavit se tím jak přepadle
vypadá náhle odraz můj
dávno neprosím čas chvíli stůj
nemaluj mi vrásky kolem očí
sotva se svět jednou pootočí
a neupíjej mi tak často z vína
stejně je všechno moje vina
že toužím moc a málo dostávám
a jen oddávám se představám
jak mohlo by to být krásné asi
tak čekám zda přec jen se nevyčasí…
(Pomezí 24. – 25.10.2014)