Zamyšlení na dnešní den 9.2.2013 (-9, -10)
Vyjděte a pohleďte, dcery sionské, na krále Šalomouna v koruně, jíž jeho matka zdobí jej v den jeho svatební, v den, kdy má v srdci veselí! Pís 3‚11 (B21)
Ale co děda?
Nastal den naší svatby, můj vysněný den, nejúžasnější den mého života. Samozřejmě jsem se těšila na přítomnost všech členů rodiny a příbuzných, aby s námi tuto událost mohli prožít.
Ale co můj děda? Trpěl už pokročilou fází Alzheimerovy choroby a jeho jednání bylo poněkud nevypočitatelné. Samozřejmě si z celého dne nebude nic pamatovat, možná si ani nebude vědom toho všeho, co se kolem něj bude dít. Co když začne povídat uprostřed svatebního proslovu a naruší celý obřad podobně, jako už mnohokrát narušil bohoslužbu ve sboru? Nebo co když začne znenadání bezdůvodně plivat jako onehdy, když doma seděl v křesle? Kdo se o něj postará, když všichni členové nejbližší rodiny budou mít starostí nad hlavu?
Možná bychom ho měli na ten víkend odvézt někam do střediska krátkodobé péče. Nikdy by si to stejně asi neuvědomil…
Ovšem ponechání dědy v péči někoho jiného po dobu svatebního veselí nebylo vůbec v souladu s mým niterným nastavením. Chtěla jsem ho tam mít jako čestného hosta stejně tak, jako by jím byl kterýkoli jiný příbuzný. Byl to ten samý děda, který mi během let mého dětství tolik dal, jen nyní už trpěl chorobou mimo jeho kontrolu. Bůh nám požehnal a pomohl sehnat ochotného známého, který bude dědovi poblíž po celý slavnostní den, postará se o něj, přiveze ho včas do sboru, doprovodí ho do přední řady a pomůže mu během následné recepce.
Děda byl šťastný a usmíval se na celý svět. Jen pohled na mě ve svatebních šatech ho rozzářil radostí. Zdálo se, že během dne prožil opakované chvilky „jasného“ vnímání a vůbec nerušil průběh obřadu (alespoň pokud vím; musím přiznat, že jsem byla myšlenkami trochu jinde)! Když jsme se s manželem obrátili po skončení obřadu k přítomným, přišel nám děda pogratulovat s ohromným úsměvem na tváři.
Tak ráda jsem ho objala, i když on pak nevěděl, kdy mě pustit! Po chvilce jsem se musela vymanit z jeho sevření a poslat ho s tím známým dál uličkou, abychom mohli přijímat gratulace dalších hostů. Ale jak cenné vzpomínky z toho okamžiku mám! Nevyměnila bych je za nic. Jsem tak ráda, že tam s námi mohl být. Pamatuje si to vůbec ještě dnes? Ne.
Možná si tu svatbu nepamatoval ani ten den večer. Ale to nevadí. Myslím, že život je ve skutečnosti právě o přinášení radosti z okamžiku, i když dědův úsměv trval byť jen chviličku. O získávání cenných zážitků a vzpomínek na celý život… Toto jsou radosti rodinných pout!
Emily Schlittenhartová
————————————————————————————————————————————-
Rodinná pouta ničím nenahradíš
přijdeš o radost když se jich zbavíš
jako marnotratný syn či dcera
a vždycky je to láska která
vede tě zase zpátky domů
já znám to dobře věřte tomu
jsou to vzpomínky na lásku
kterou si paměť z obrázků
a střípků vždycky skládá
když člověk v samotě strádá
a láska kterou si s sebou vzal
když domovu se vzdaloval
a neměl ani zdání že jde s ním
ta láska co věrná je jako stín
a miluje čistě a dokonale
hluboce vroucně a neskonale
ta kroky uprchlíka otáčí
a nohy ani běžet nestačí
jak rychle srdce touží po návratu
obejmout zase mámu a tátu
a také všechny sourozence
láska je založena na myšlence
která pochází z hlavy Stvořitele
je nejúčinnější zbraní na nepřítele
kterým je na zemi hřích a čas
tu zbraň má ale každý z nás
tak nebojme se ji používat
ne dát ruce v klín a jen se dívat
jak všechno se kolem hroutí
jako domečky z písku a proutí
láska přece staví a buduje
a z dobrých věcí se raduje
překoná i propast smrti
jen bez lásky jsou lidé krutí
k sobě navzájem
vždyť láska od ráje
je hnací silou našich příběhů
to ona odráží loď od břehu
aby plula a dorazila k cíli
a chce jediné – abychom se jí nebránili…