Zamyšlení na 22.3.2014 (+8, slunečno, polojadno, vítr, -6) zítra má pršet i se sněhem…
Slova, která nespasí
Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mt 7,21
Babička často říkávala, že „cesta do pekla je dlážděna samými dobrými předsevzetími“. Tato její moudrost se mi vybavila, když jsem v 7. kapitole Matoušova evangelia četl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane’, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21).
Chci-li vejít do Božího království, nestačí jen slova, protože ústy jsem schopen říci ledaco. Když se touto tematikou zabývá Jakub, napíše: „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji“ (Jk 3,9.10).
Slova, která vyslovují ústa, by měla být v souladu s mým myšlením a také s mou životní praxí. Tak dokážu, že je Ježíš mým Pánem, kterého respektuji. Mám-li Ježíše jen v ústech, ale ne v srdci, budou si na mne mí sousedé ukazovat prstem se slovy: „Káže vodu, pije víno!“
Slova Pána Ježíše, nad kterými se dnes zamýšlíme, nejsou útokem. Ježíš si přeje, abych v jeho království byl i já. Proto mne upozorňuje na hrozící nebezpečí. Mnozí „křesťané“ do něj nevejdou, nestanou se obyvateli Ježíšova království, protože ve své víře zůstali jen u slov.
Líbí se mi, jak k tomuto problému přistupuje apoštol Pavel. V listu do Říma popisuje, k čemu dochází, když uvažuje o rozporu mezi tím, co chce, a tím, co skutečně dělá. Přiznává: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí
z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,21-24).
Poznal jsem lidi, kteří vzdali svou cestu do nebeského království, protože stejně jako Pavel zjistili, že nejsou schopni zaručit, že se jejich slova budou krýt s jejich životní praxí. Chtěli „činit vůli nebeského Otce“. Chtěli, ale nedokázali, a tak to vzdali. Přitom stačilo číst v Pavlově spisu ještě kousek dál: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Ř 7,25a).
Nevíme, kdy Pavel napsal tato slova. V závěru života ale vydává nádherné svědectví: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod“ (2Tm 4,7.8).
Pokud chci vejít do Božího království, nestačí jen mluvit. Je třeba i naslouchat tomu, co mi říká můj Pán. Naslouchat a pak dělat vše, k čemu mne můj Pán povede. Dělat to v jeho duchu i síle.
Pane, děkuji Ti, že do svého království nezveš dokonalé lidi. Děkuji, že zveš každého, kdo je ochoten Ti naslouchat a nechat se Tebou vést. Uč mne činit vůli Tvého Otce.
Vlastimil Fürst 22. Březen 2014 Zamyšlení