Zamyšlení na dnešní den 2.3.2014 (+1, polojasno až slunečno, na slunci +17, -1)
„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme
odpustili těm, kdo se provinili proti
nám.“ (Mt 6‚12)
Obnova narušených vztahů
Dnes začnu příběhem, který mi jako malému chlapci vyprávěl táta. Pohádal jsem se tehdy se svým bratrem a nechtěl jsem mu odpustit. Táta mě vzal na procházku a cestou vyprávěl, jak byl v roce 1945 při náletu Prahy zničen klášter v Emauzích. Po tomto náletu přešlo ze spánku do náruče smrti šestnáct milosrdných sester. Mezi nimi i sestra Anna. Dělník, který odklízel trosky, našel útržek posledního dopisu, který tato sestra dostala od svých rodičů. Četl v něm: „Milá Anno, již jsi nám půl roku nenapsala ani řádky. Což se stále ještě na nás hněváš? Víš přece, jak velmi litujeme té nešťastné události… Dnes, kdy nevíme dne ani hodiny, měla bys, milá Anno…“ Další řádky dopisu byly propáleny. Tátovo vyprávění mi tehdy pomohlo najít odvahu k odpuštění.
Vraťme se znovu ke včerejší prosbě z modlitby „Otčenáš“. Ježíš v ní říká: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Mt 6‚12). Bůh je ochotný nám odpustit. Otázkou zůstává, jak jsem na tom já. Mám stejnou ochotu odpustit lidem, kteří mi ublížili? Co mám dělat, když chci, ale nemám sílu?
Ježíš touto prosbou připomíná, že vztahy jsou tím nejcennějším, co v životě máme. V dokumentu České televize o povodních, které v roce 1997 postihly i naši zemi, byl rozhovor se starou paní. Vdově, které povodeň zničila dům, nezbylo vůbec nic. Všechno vzala velká voda. Když se jí reportér ptal, co jí nejvíc chybí, odpověděla: „V nočním stolku jsem měla dopisy, které mi psal můj manžel. Často jsem si je četla a vzpomínala na to, jak nám spolu bylo krásně. Měli jsme se moc rádi…“
Zlo ničí vše krásné. Hřích narušuje i naše vztahy s lidmi, které máme rádi. Nejhorší je, že na jeden nevyřešený problém se nabalí druhý a pak další a další. Na konci může být zničené manželství, nefungující rodina nebo rozhádané církevní společenství.
Také první hřích, popsaný v knize Genesis, narušil vztahy. Mojžíš o tom píše: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: ‚Kde jsi?‘“ (Gn 3‚7—9).
Již v ráji narušil pocit viny vztahy. Adam s Evou se začali bát svého přítele. Když slyší, že přichází Bůh, ukrývají se mezi stromy. Bojí se reakce Stvořitele na to, že věřili víc ďáblovi než jemu.
Bůh jim tehdy nabídl smíření a stejnou nabídku dává i nám. Proto nás učí, abychom v modlitbě přemýšleli o milosrdném Bohu. Pokud to uděláme, staneme se sami milosrdnými a milujícími lidmi. Lidmi, kteří umějí odpouštět těm, kdo se proti nim provinili.
Pane, Tobě velmi záleží na vztazích v mé rodině, na pracovišti i v mé církvi. Děkuji Ti, že když nemám sílu k odpuštění, Ty mi jdeš příkladem. Máš se mnou trpělivost a dodáváš mi víru a odvahu jednat s druhými tak, jako Ty jednáš se mnou.