Zamyšlení na dnešní den 14.8.2013 (+5, polojasno, +7) zavolala mi Ninuška
Závěrem, bratři, buďte zdrávi.
Spějte k dokonalosti, povzbuzujte se,
buďte svorní, žijte v pokoji,
a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.
(Bible, 2. List Korintským 13‚11)
Povzbuzení
S manželkou jsme byli v Čenkovicích na manželských setkáních — týdnu prožitém spolu a s mnoha manželskými páry při přednáškách a pak ve skupince. Nemusím vám ani říkat, že i když to bylo už po několikáté, tento týden strávený ve dvou byl povzbuzením pomalu na celý rok. I více. Asi proto jsme se na ně rok co rok vraceli.
Na závěr manželských setkání se prožívá „maturita“. Pro někoho velice snadná, ale pro moji manželku stále těžší. Proč? Protože „maturita“ je spojena s výšlapem nebo procházkou. Jde o to, jakou jdete krajinou. A při tomto výšlapu cestou nacházíte „maturitní“ otázky a plníte je. Nebo si je jenom vzájemně zodpovídáte. Jsou to otázky o životě a zvláště o životě v manželství.
Za ta léta mnohé otázky známe už zpaměti, a když si je vzájemně cestou zodpovídáme, mnohému se zasmějeme. Jako by se na chvíli vrátily roky našeho mládí. Ale to je ta snadná část. Pro mou manželku je samotný výšlap tou nejtěžší částí, protože má problémy s kolenem a těžko chodí.
A tak jsme ten poslední den seděli po obědě a rozmýšleli se, zda půjdeme, protože začátek trasy byl do kopce po cestě a potom ještě více do kopce pod lanovkou. Když se toto vyšlápne, potom už to bude jen procházka po vrstevnici.
Cítil jsem, že to musím nechat na ní, aby se rozhodla. Jen trochu jsem ji povzbuzoval slovy, že to přece vyšlápne, že to zvládne, i když to bude pomalu. Protože to přece jen nechtěla vzdát, rozhodla se, že půjde. A když se do něčeho opře, tak to udělá.
Vyšli jsme po cestě, a protože měla hůlky, šlo se jí dobře. Když jsme přišli pod lanovku a začal stoupák, popošel jsem vždy trochu dopředu a čekal, až došla. Cestou nás míjeli ostatní, protože byli mladí a svěží. A mnozí byli na manželských setkáních poprvé. Už se nemohli dočkat, až „maturitu“ zdolají. A já zase kousek popošel dopředu a sedl si na trávník prohřátý sluníčkem. Když mne došla, zase jsem popošel dopředu a lehl si do trávy. A než se nadála, byla nahoře. Dokonce se tomu divila, že se jí to podařilo. Z vrchu byl krásný rozhled a hřálo slunce. Cesta po vrstevnici šla chvíli lesem, chvíli na slunci. Myslím, že nám trvala víc než tři hodiny. Když jsme měli před sebou poslední úsek, ocitli jsme se na protějším kopci a dívali se dolů z druhé strany. Ale manželka cítila, že jí docházejí síly. A tak jsem ji zase povzbuzoval: „To zvládneš.“ Ukázalo se však, že cesta dolů po louce je větším problémem než nahoru. Popošla kousek a sedla si. Říkám jí: „Zkus se koulet dolů, jako kdysi zamlada.“ Řekla: „Zkusím to.“ A tak se koulela jako sud dolů. Najednou se zastavila a říká: „Mně je špatně. Už to asi nepůjde. Já to nezvládnu.“ Jak ji zase povzbudit, aby sešla dolů, říkám si. „Víš co, sejdi aspoň k začátku téhle cesty a já půjdu pro auto a zbytek tě už dovezu.“
To ji pozvedlo, popošla kousek a chvíli odpočívala. Já jsem přidal do kroku a za chvíli jsem autem sjížděl na okraj cesty, kde měla nastoupit. Konečně došla. S úlevou si sedla do auta a pak jsme přijeli k našemu místu pobytu. Tam ji čekal „uvítací výbor“ s potleskem, že „maturitu“ absolvovala. Myslím, že ji to hřálo u srdce. A také vědomí, že to na začátku nevzdala.
Jedna z oblastí života, kde se potřebujeme vzájemně povzbuzovat, posilovat a projevovat si lásku, je právě manželství. Někdy se mi to daří, někdy ne. Ale toho dne jsem měl z našeho výšlapu radost. Myslím, že se mi to podařilo.
Petr Podsedník