Zamyšlení na dnešní den 17.12.2013 (-6, zataženo, -8)
Protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem. (Ex 33‚17)
Vždyť silná jako smrt je láska… Pís 8‚6
Zná tě podle jména!
Maria si často myslela, že je nejosamělejší bytostí na světě. Měla k tomu své důvody. Gestapo jí za války zabilo manžela. Když válka skončila, její dcera se zamilovala do amerického vojáka a odjela s ním do vzdálené Kalifornie. Maria neznala místo dceřina pobytu a nedostávala od ní žádné zprávy. Jak smutné!
Těšila ji její práce. Jako zdravotní sestra se věnovala pacientům a své povolání měla velmi ráda. Nyní je ale v důchodu a už nemá ani tu práci. Také dům, kde léta žili, zbourali. Na tom místě má stát nová, modernější budova.
Většinu nájemníků přestěhovali dočasně do domova důchodců. Ona bydlí v přízemí na úrovni tamější zahrady. Tu tvoří malá betonová plocha před jejími dveřmi do zahrady, deset metrů zeleného trávníku a jeden jediný strom. Divný strom. Kmen o síle střešního odpadového potrubí, stejně tak hladký a holý. Jeho větve začínají asi dva metry nad zemí, rostou vodorovně, ale jsou stejně holé jako celý ten strom. Když někomu roste přímo přede dveřmi takový strom, najednou má dojem, že s ním mluví.
„Též sama? A už dlouho? Už léta? Já také. Víš, přesadili mě z velké dálky. Vidíš ty větve?“
Marie si se svým stromem povídala. O stáří, smutku, o lidech, které ztratila. O lidech, kteří už jsou k ničemu. Samota má tristní myšlenky. I strom to tak vnímal. Marie s ním souhlasila. Odhodlala se ve své beznaději k jinému řešení. Oblékla se. Rozhodla se totiž zajet do města a koupit si tam provaz… Šla na autobusovou zastávku. Za čtvrt hodiny by byla ve městě, pak se rychle chtěla vrátit nazpět. Sedla si na lavičku a čekala, až autobus přijede.
Vtom přišla jakási stará babička a vyrušila Mariu v jejích myšlenkách.
„Též sama? Já jsem sice stará, ale našla jsem někoho, kdo mne má rád.“
„…má rád? Starého člověka?“ zbystřila sluch a babička bez pobízení mluvila dále o tom láskyplném Spasiteli. Ten za člověka umřel, aby nikdo nemusel umírat sám a bez naděje.
Maria naslouchala, občas se na něco nevěřícně zeptala a babička ochotně odpovídala. Čas plynul. Autobusy přijížděly a zase odjížděly. Obě ženy si tam na lavičce povídaly až do setmění. Maria se babičky zeptala: „A kdo je ten Spasitel?“
„Víte, znám někoho, kdo vás na cestu k němu uvede.“
A tak se stalo, že jsem nečekaně dostal na Mariu adresu a za krátký čas nato byla pokřtěna. Rozplývala se štěstím. Vždyť si uvědomila, že ji mají rádi. Narodila se podruhé dne 19. června 1982. Tu babičku, která s Mariou mluvila, znám už dlouho. Jako mladý kazatel jsem byl požádán, abych požehnal sňatku její dcery s mladým horníkem. Pavlíčkovi, tak se novomanželé jmenovali, chodili tenkrát do lazeckého sboru. Byli prvním manželským párem, na nějž jsem vztáhl ruce k požehnání. A nevěstina maminka? Uplynulo více než dvacet let a setkal jsem se s ní ve sboru Heidelberg. Ona nikdy moc nemluvila. Jen jednou mě oslovila: „Bratře, mám tady adresu jedné ženy. Jmenuje se Maria Jung.“
Léta plynula. Seděl jsem sám doma a bylo mi smutno. Před několika týdny jsem musel uložit k dočasnému odpočinku svoji manželku. Tu zazvonil telefon. Uchopil jsem sluchátko. „Bratře, poznáváš můj hlas? Zde je Maria. Chci ti poděkovat…“ Ten provaz už nikdy nepotřebovala.
Samuel Martasek