Zamyšlení na dnešní den 22.5.2013 (+5, oblačno, deštivo +5 )
„Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (Bible, Evangelium podle Marka 10‚17)
Co se drží tvého srdce?
Tohle je něco, co Ježíš dokázal dobře odhadnout — co v lidech opravdu je, a tím pádem i co komu říct. Jak se ke komu zachovat. Co ocenit, co kritizovat. Mládenec se ptá, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě — ale chce to doopravdy? Skutečně je to jeho největší touha? Je to opravdu ten jediný cíl, ke kterému směřuje, kam chce doběhnout? To je otázka, na kterou nám příběh neodpoví. O odpovědi se můžeme jen dohadovat. Když se ale podívám sám na sebe, tak znám velmi dobře jeden postoj. Pocit, který dobře vyjádřil C. S. Lewis formulací modlitby: Pane, zbav mne toho — ale ne hned. Až zítra.
Myslím, že to mnozí znáte. Víte, co by bylo dobré odhodit, co je ta přítěž a hřích, které se nás přichytily a teď zdržují. Víte, že by bylo dobré se toho vzdát. Ale říkáte si, že dneska ještě ne. Zítra či pozítří bude čas se na to vrhnout, ale dneska si ještě užiji. Dneska ještě nechám svoje srdce připoutané k tomu kterému pokušení. Tohle lpění na něčem, co víme, že není dobré — joj, to je problém. Je to sezení na dvou židlích, služba dvěma pánům, Bohu a čemukoliv jinému. V mladíkově případě je to mamon. Nemá smysl si dělat iluze — nezdravý vztah k majetku je asi nejčastější příčina toho, že člověk nemá v pořádku vztah k Bohu. Od biblických kritik těch, kterým „tukem obrostlo srdce“, až po nedávné diskuze nad restitucemi církevního majetku se vrací znovu a znovu rozpoznání, že velké bohatství, právě tak jako velká chudoba, mění člověka ke zlému.
Je ale docela jedno, co si tam dosadíte. Může tam být „hlavně to zdravíčko“, může tam být rodina, může tam být politika, ekologie, sport, svoboda, vzdělání, krása, kariéra, úspěch… Pro farizeje a zákoníky byla největší překážkou jejich přeháněná zbožnost a dodržování přikázání. Jedno vedle druhého samé dobré věci, které ale — stejně jako oheň a cokoliv dalšího — vždycky jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Ve chvíli, kdy jim sloužíme, stávají se přítěží, která se nás přichytila a zdržuje. Zpomalujeme se, zastavujeme. Přestáváme hledět na cíl a běžet za ním. Všichni jsme velmi snadno schopni sami sebe nějakou takovou přítěží zdržovat. Dobrý je akorát Bůh. V každém z nás je nějaká ta nedobrota a my musíme volit, co je ten skutečný podstatný cíl mého života. Co vlastně chci? Kde je moje srdce? Ten mladík smutně odešel za tím, co bylo přítěží jeho srdci. Odešel od Krista, odešel od Boha.
Co uděláme my ve stejné situaci? Co uděláme, když nám dojde, co že je ta konkrétní věc, která nám brání v tom být dokonalí?! Chceme doběhnout do cíle? V tu chvíli musíme volit. Zahodíme onu přítěž a vytrváme s pohledem upřeným na Ježíše? Nebo to na nějaké křižovatce vezmeme vlevo či vpravo? Směrem k výhodné obchodní transakci, kde je potřeba někoho mírně podmáznout. Směrem k fešné slečně, o které by manželka rozhodně vědět neměla. Směrem ke sklenici alkoholu, která není ani zdaleka první a ani zdaleka poslední. Nebo třeba směrem od toho člověka, co by tolik potřeboval pomoct, ale když přejdu na druhý chodník, tak ho nepotkám.
Všechny tyhle změny směru mají jedno společné — jsou to zároveň cesty od Ježíše. Je fajn, že na vás Ježíš stále ještě hledí s láskou, ale co z toho, když se dívá, jak odcházíte od něj pryč. Teď už si musíte odpovědět sami, s čím máte ve svém životě problém, co je ta vaše přítěž. Co je ten váš hřích, který se zrovna vás přichytil a teď vás brzdí v běhu směrem k cíli. Pokud se jej nezbavíte, vězte, že vás zcela svede ze správného směru a do cíle žel nedoběhnete.
Stojí za to doběhnout. „Odložme proto všechno, co nás tíží a zdržuje, i hřích, ve kterém můžeme snadno uvíznout, a vytrvale pospíchejme k cíli. Dívejme se přitom na Ježíše, který je zdrojem i obsahem naší víry…“ (Žd 12‚1—2; SNC) Jaroslav Pechar