Zamyšlení na dnešní den 29.8.2013 (+2, polojasno až jasno, TEPLÝ DEN, +8 ) byli jsme ve Svitavách pro postel po reklamaci – doma jsme zjistili, že opět chybí šrouby…
Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní… (Bible, Izajáš 49‚15.16)
Pravá láska
Šla jsem právě kolem městského úřadu, když tu se otevřely dveře a z nich vycházeli dva mladí lidé. Ona v bílém, v rukou nádhernou kytici růží, on v černém, v klopě saka zelenou snítku. Mladí, krásní, šťastní… Jak dlouho jim to jejich štěstí asi vydrží? Nerozmnoží za pár let řady těch, kteří otevírají jiné dveře, dveře k rozvodové soudní síni? — přemýšlím.
Jak dlouho vydrží láska? Co dělat, aby vydržela co nejdéle? To jsou divné otázky, řeknete si asi. Copak je láska nějaká snadno se kazící potravina? Láska buď je — nebo není… To je sice pravda, ale přesto si myslím, že ne tak docela.
„Láska“, co je to vůbec láska? To slovo je dnes tak zprofanované, že jeho význam vlastně ani docela dobře nechápeme. Slyšíme o ní stále: zpívají o ní zpěváci, mluví básníci a spisovatelé, trápí se kvůli ní zamilovaní. Často se ale stává, že ji zaměňujeme za docela obyčejné lidské sobectví. „Mám rád sebe — a k tomu potřebuji tebe“, říká jedno neradostné, a přesto mnohdy tak pravdivé přísloví.
Je mnoho odstínů lásky. Tak třeba ta, které jsem byla právě svědkem. Anebo ta, o které se říká, že je nejčistší a nejsilnější — láska mateřská, rodičovská. Nevím, kde jinde bychom měli hledat větší sebeobětování. Ale ani to není pravidlem. Láska dětí k rodičům, láska mezi přáteli, láska manželská — co pojem, to častokrát zklamání a slzy.
V Božím slově čteme u Matouše 24‚12: „A protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.“ Pro toho, kdo zná Bibli, to není žádné překvapení. Proto bychom si mohli říci: O takovéto situaci píše už pisatel před 2 000 lety, na tom se tedy už nedá nic změnit…
Přesto však existuje Někdo, kdo nás má opravdu rád. Je to Bůh, je to Ježíš Kristus. Přes všechno, co nás v životě potkává, i když musíme prožívat mnohé, On je s námi, On nás má rád, On o nás ví. U Izajáše 49‚15 čteme: „Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“ (B21)
Ano, Ježíš Kristus si vyryl do dlaní mne i tebe. Na golgotském kříži si nás tam vyryl. On nás miluje. Jděme k němu a poprosme jej o trochu té jeho lásky, která nás i v dnešním sobeckém světě naučí opravdově milovat. Věra Gajdošíková