Zamyšlení na dnešní den 30.9.2013 (-1, jasno, slunečno, zima, +3) Lucka dnes naposledy v práci…
A ten muž, který se zasnoubil s ženou
a nevzal si ji, ať jde a vrátí se domů,
aby nezemřel ve válce, a aby si ji muž jiný (cizí) nevzal.
(Bible, 5. Moj. 20‚7; 24‚5 překlad autora)
Zplodit syna
Dalším právem muže bylo právo na manželství, to mělo vyšší naléhavost než bezpečnost země. Jinak řečeno ochranu domovů měla zajistit okolní společnost ve prospěch klidného soužití novomanželů po dobu jednoho roku (mezitím se válka mohla skončit).
Manželství novomanželů v Hospodinových řádech nabývá větší neodkladnosti než jeho nejzrůdnější protiklad, jímž je válka (novomanželé mohou válku „odložit“, jich se netýká, neodkladným je jejich roční soužití). Válka děti zabíjí nebo mrzačí, manželství je přivádí na svět a opatruje.* Rodina se tak stává nejvnitřnější motivací míru. Matka Tereza z Kalkaty říkávala, že světový mír se buduje doma.
K čemu je snoubenec a záhy novomanžel osvobozen? „… rok jeden naplní radostí ženu svoji (daruje radost ženě svojí), kterou si vzal.“
V Tóře se sloveso „radovat se“ objevuje vyjma dvou výskytů (Ex 4‚14 a Lv 23‚40) výhradně v Dt, a to vždy v souvislosti s bohoslužbou! Konkrétně jde o to, „radovat se před tváří Hospodinovou či z tváře Hospodinovy“, jinými slovy z toho, že nás Hospodin vidí, naslouchá nám a také k nám mluví (zřetelně skrze Ježíše Krista). Př 5‚13 říká: „Buď požehnán tvůj zdroj (pramen vody), raduj se z ženy svého mládí.“ Radost je vzájemná. Přirovnání ženy k životodárnému prameni ukazuje její nezastupitelnou hodnotu. Život muže pro ženu a ženy pro muže je také (v jistém smyslu) bohoslužbou. Tím jsou určeny zdroje opravdové, hluboké radosti navzdory smutku a trýzni. Podle Bible je důvodem k radosti předně Hospodin a také osoba nejmilovanější. Anne Franková ve svém deníku píše: „Člověk může být osamělý navzdory lásce mnohých, neboť pro nikoho není ten ‚nejmilovanější‘.“ ** A právě v osobě nejmilovanější se setkáváme s Hospodinovou tváří, a to v pomoci, v potřebách či službě partnera.
Při křesťanské svatbě si nevěsta i ženich vymění prsteny. Jedná se o zvyk známý v četných evropských kulturách již od antiky. Až od 19. století se snubní prsteny stávají jediným symbolem sňatku a vnějším znakem manželství, vymezujícím veřejně status toho, že už k někomu muž či žena patří a nikdo jiný již na ně právo nemá. „Prsten představuje symbolický poslední článek řetězu, ať je to řetěz fyzického připoutání či duchovního propojení navazujících generací společenství. Tvar kruhu je symbolem nikdy nekončící manželské lásky a oddanosti.“ *** Prstenem, jakožto odznakem moci, také předává muž vládu nad domácností a činí tak z nevěsty paní domu. Dříve, než se izraelské kmeny zabydlely v domech, stále putovaly a přebývaly ve stanech. Dodnes mají beduíni ve zvyku nejprve rozprostřít ženin kobereček na zemi a teprve nad ním postaví muž stan. Domovem jsou nejprve dva — nevěsta a ženich. Jeden rabín předal novomanželům vzácnou moudrost: „Štěstí,“ řekl, „najdete jenom doma. Jinde byste ho sotva našli.“ **** Hospodine, Bože náš, pomoz nám být dobrými partnery, dobrými rodiči i dobrými dětmi. Děkujeme Ti, že v síle Tvého slova jsme vnímavější na potřeby svých nejmilovanějších a vděčnější za sounáležitost.
Josef Dvořák
* Dt 12‚7.12.18; 14‚26; 16‚11.14; 26‚11; 27‚7 a 33‚18 je radostí z požehnání.
** Franková, A. Deník. Praha: Triáda 2004, s. 129.
*** Veselá, D. Mazal tov — hodně štěstí, Židovské obřady: Historie a současnost. Praha: Židovské muzeum 2006, s. 120.
**** Fantlová, Z. Klid je síla, řek‘ tatínek. Praha: PRIMUS 2008, s. 21.