Básnička pro ty, kteří zůstali
Velké bolesti jsou prý němé,
zoufalství vrývá jména do kamene,
ať z paměti nevymizí ti,
kteří v strašném prokletí
osudového okamžiku
zabouchli dveře a ty marně kliku
v rukách svých teď zahříváš…
Kdo v režii zrůdné ten scénář,
který bys nepřál ani nepříteli,
rozehrál, a v srdcích zkamenělých
zní zas a znovu ozvěna,
jíž noc bez jitra zasténá
a v nemohoucnosti si drtíš dlaně,
naděje, jež se smekly z stráně
v hrůznosti děsivé reality…
naříkám nad tím stejně jak ty,
není mi vůbec lhostejná ta noc.
A přece je lék na bezmoc,
ta naděje na dně srdcí dřímá,
je dávno, co jeden otec ztratil syna…
Dík tomu naděje na setkání
je ukryta v probodených dlaních
a smrt může jen spánkem být,
z něhož se mohou probudit
všichni, kdo doufají a věří,
ne na anděly v husím peří,
ale v moc, kterou Bůh má i pro nás
a tolik touží obnovit svůj obraz
v lidech, kteří bloudí světem,
je Otec a chová vřelé city k dětem,
jimiž se všichni můžem stát,
však nemůže nás klackem hnát
zpět do bezpečí svých nádvoří,
ví, kdy plujem vpřed a kdy tonem na moři,
ale dává nám volby plnou svobodu,
má pro to na milión důvodů,
chce, ať každý rozhodnout se může,
zda Dobro zvolí, než Zlo ho z kůže
docela sedře zaživa,
každý z nás někdy prožívá
ty okamžiky, kdy víc než tuší to,
co na dně srdce nosí ukryto:
Bůh není ten, kdo lhostejně se dívá,
to Zlo ví, že už se mu připozdívá,
že brzy přijde ten, komu lze věřit,
kdo jediný se mohl se Zlem měřit
a ač zemřel na kříži jako zločinec,
nad smrtí zvítězil třetího dne nakonec,
aby každý, kdo v Něj složí naději,
nezahynul navždy mučivém plameni…