Zamyšlení na dnešní den 3.3.2013 (-7, slunečno, poloviční úplněk C, -4 )
…ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. 1Te 2‚7
Nehazardujeme se svojí vážností?
Když se chováme laskavě, děkujeme za ostatní členy duchovní rodiny, dokonce jim to říkáme — nebude to pro ostatní úsměvné? Pavel jako osobnost, apoštol, vůdce, si mohl klást tuto otázku. Nepodlomí to moji autoritu? Budou mne i dále brát jako vůdčí osobnost, nebo mne budou považovat za naivního, nezdravě emocionálního a podivného jedince, který dělá něco, co se pro něj nehodí?
„Byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti“ (1Te 2‚7). Pavel takový byl. Byl laskavý a děkoval za svoje duchovní sourozence. Vyjadřoval jim to. A jeho prestiž a kredit neklesly, naopak. To nebyl projev člověka, který se chce zavděčit. To nebyl laciný projev člověka, který všem lidem na potkání projevoval svoje city. To byl projev opravdové, hluboké vděčnosti ne pouze emocionálně, ale i ryze pragmaticky vnímané. On to prostě chtěl říct, protože to tak cítil.
Myslím na řadu kolegů — kazatelů v důchodovém věku — kteří mně několikrát a opakovaně řekli, že se za mě modlí, že na mě a na moji práci myslí. A mne to vždy velice povzbudilo a potěšilo. Jejich prestiž tím v mých očích neutrpěla, naopak. Právě tak se totiž projevuje osobnost. Ne mocí, přísností a samozřejmostí, ale uměním ocenit, poděkovat a povzbudit. Tak to dělal i apoštol Pavel.
Hezké slovo, krátká SMS zpráva, e-mailová pošta nás vlastně nic nestojí, a přitom vykonají tolik dobrého. Zkusme to! Zkusme to u svých nejbližších a potom u těch vzdálenějších — a uvidíme, co se stane.
„Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem … ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ (1Te 2‚19) Jan Dymáček
Reakce čtenářů Doplnění Od: Jaromír Podzemný 03.03.2013, 07:01:20 Předmět: Doplnění
K tomu je dobré, přečíst si i hned ten následující verš, avšak v jiných překladech než v ekumenickém. Tam Pavel vyznává, že jim vydal svou duši proto, že mu byli milí. Otázkou proto je, jak by se Pavel zachoval, kdyby mu nebyli milí. A o tom jak by se v takovém případě zachoval, svědčí mnoho zcela rozdílných veršů. Matka nejen že s láskou chová své děti, ale i vychovává, a někdy i metlou, protože i Bůh kárá a trestá ty, které miluje.
—————————————————————————————————————————————-
Laskavá matka svoje děti chová
na klín svůj si je posazuje znova
aby je učila i utěšila v pláči
když malí jsme tak matčin klín nám stačí
jako nejlepší útočiště před vším zlým
tam krmí nás a vine k prsům svým
tam vnímáme tlukot jejího srdce
a přitom nás hladí její ruce
a my vdechujeme vůni z jejích tváří
nad námi oči její jak dvě hvězdy září
jak rosteme tak ten klín se zdá být malý
jen vzpomínáme jak jsme si tam hráli
na ručičky dělali jsme paci paci
a takhle jedou páni a tak sedláci
a pak nás vtáhnul do dění okolní svět
však slůvka táta máma a pár prvních vět
to všechno neseme si od maminky
všechno zabalené pěkně do vzpomínky
která je mezi všemi nejsladší
na kterou vzpomínáme ze všech nejradši
a podobně se k nám i sám Bůh chová
na svůj klín posazuje si nás zas a znova
a tiší naše bolesti a náš pláč
když poznáme co svět je doopravdy zač
a že jen zdánlivě jsme se dospělými stali
protože někdy se jako zcela malí
chováme v našich dospělých hrách
ne pro zábavu někdy jde z těch her strach
a tak je dobře když umíme najít klín
kde usedneme a Bůh nás našich vin
a našich trápení a bědování zbavuje
jen z lásky k nám tak moc nás miluje
tak neplýtvejme slovy a zbytečnými řečmi
a buďme mu za jeho lásku nekonečně vděčni…