Markovi a jeho ženě Hance
Peníze jíst se nedají,
nikdo se zlata nenají,
rty polibky se v lásce chtějí sytit,
ať láska vám cestu dláždí kvítím,
srdce už touží napořád
slyšet z úst milého: „Mám tě rád“
a milá říká:“Mám tě ráda ještě víc,
v mých očích už plane žár svatebních svic,
tuším naši krásnou budoucnost,
když láska bude náš stálý host.“
Díváš se na ni tak okouzleně
a hraješ své první housle ženě,
jež naslouchá ti oddaně,
očima má tě na ráně
a myslí to vše zcela vážně
a vůbec už ne nerozvážně,
však přímo a se vší odvahou
řekne své „ano“ před dráhou,
na níž je páska startovní.
A koně ve vás znervózní,
když zazní výstřel, povel k běhu,
do manželství vezměte nejen něhu,
ale i pytel odvahy,
když vybočí se ze dráhy,
tak někdy se těžko vracíš zpět,
a proto se učte nazpaměť,
proč jste se octli zrovna vy
na dráze, na níž se nestaví,
nýbrž se musí běžet stále,
a někdy se bahnem plazit dále,
než přejde pocit bezmoci,
i láska trpí nemocí,
která se občas dotkne srdce,
proto jděte vždy ruku v ruce,
ať nevzdálíte se sobě navzájem,
jak dopadá to, víme od ráje,
snadno se mezi dva vplíží had,
však naštěstí má Bůh vás rád
a požehnat chce manželskému svazku,
nelze být mužem a ženou bez závazku…
Lásku jen tehdy nejbezpečněji střežíš,
když třetím mezi vámi bude stále Pán Ježíš.
Marku a Haničko,
Bůh vám žehnej na vaší společné cestě, ať láska zůstane vaším stálým průvodcem i rádcem
pro dny sváteční i všední, ať vám nikdy vzájemná společnost nezevšední,
přeje Hanka Ščigelová