Zamyšlení na dnešní den 2.3.2013 (-5, vítr, )
Proto jsme na vás hrdi … Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána… 2Te 1‚4; 2‚13
Proč si vzájemně sdělovat svoje city?
Věřící, kterým Pavel dopis píše, žili v přístavním městě současného severního Řecka. Právě zde vedla důležitá obchodní cesta a s ní přicházelo všechno dobré, ale i méně dobré. A tak v této duchovní rodině měli věroučné problémy (2Te 2‚1.2), morální problémy (2Te 3‚6—15), zřejmě i problémy v manželství (1Te 4‚3—5) a z toho vyplývá, že to bylo složité společenství. Přesto je Pavel vybízí k zájmu jednoho o druhého. Přesto za ně Pavel děkuje. A dokonce jim to dokázal vyjádřit.
Děkovat, jistě, to je možné. Ale proč to vyjadřovat? Když už Pavel za svoje bratry a sestry děkoval Bohu, proč jim to říkal? Dokonce jim to i napsal. Proč? Vždyť co si oni pomyslí? Nebudou to brát jako nějaké „podlézání“?
V 1. Tesalonickým 2‚5 však čteme: „Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku — Bůh je svědek!“
Jestliže opravdu cítíme vděčnost za společenství duchovní rodiny, potom to je pro ty, kterým to řekneme, povzbuzení. Člověk rád slyší, že jeho přítomnost má pro někoho smysl, že jeho slovo někoho povzbudilo, že jeho příklad je pozitivní. Rád slyší, že si na něj kdosi v dobrém vzpomněl. To ho ještě více utvrdí a povzbudí v tom, že jeho přítomnost ve společenství má smysl, že duchovní (i rodinné) společenství je dar či poklad, který máme. Stejně tak to posílí i jeho víru, protože toto se běžně mezi lidmi ve společnosti neděje. Jsme-li tedy za někoho vděčni, protože obohacuje náš život, potom mu to řekněme. Bude to užitečné pro nás oba.
Byl jsem nemocný a v tu dobu jsem četl v Bibli právě tato slova. A právě tehdy jsem si uvědomil, že jsem vděčný za mnoho mých kolegů, za mnoho lidí ve sborech, kteří nějakým způsobem obohacují můj život. A tak jsem napsal několika lidem textovou zprávu. Mne to obohatilo a adresáty podle zpětné reakce také.
Udělejme si někdy čas a přemýšlejme o tom, co pro nás ostatní znamenají. A potom jim to řekněme. Řekněme to manželce, manželovi, dětem. (Nakonec — kdy jste jim naposledy řekli, že pro vás moc znamenají?) Řekněme to bratrům a sestrám ve sboru, řekněme to staršímu sboru, svému diakonu, řekněme to lidem na modlitební skupince. Vyjádřeme, co pro nás znamenají. Jan Dymáček
—————————————————————————————————————————————-
Proč si vzájemně sdělovat svoje city
copak nestačí že jsem tam kde jsi ty
že vídáme se celkem pravidelně
u snídaně oběda a u večeře stejně
sedáváme a vedeme stejné řeči
pak jdeme spát bez nějakých křečí
a tak plyne den za dnem jako voda
když neozvláštníme ho něčím je to škoda
protože nám splynou do šedivé masy
a přitom to jen chce víc si všímat krásy
která se rozprostírá každým dnem
jak pestrý koberec a my po něm jdem
ale místo květů vidíme jen kameny a písek
a stejný zdá se nám být každý úsek
který jsme v potu tváře urazili
na svojí strastiplné cestě k cíli
a věřte má to smysl vzájemně si city sdělovat
být vděčni jeden za druhého a Bohu děkovat
láska je totiž ten nejpevnější tmel
jím spojené zdivo nerozboří nepřítel
nepřemůže láskou vyztužené hradby
a víme dobře že překonal rád by
kruh společenství i srdce každého z nás
tak mějme k sobě lásku dokud trvá čas
kdy žijeme v podmínkách boje a války
jsme ve středu dění nedíváme se z dálky
mít jeden druhého rád v tom hluboký je smysl
přes lásku Bůh může očistit srdce i mysl
láska je důkazní pečeť a znamení
těch kteří jsou už nyní spasení
láska překonává nástrahy a zvládá boje
protože čerpá z hloubky nebeského zdroje…