Ranní nářky
Občas mě zoufalství přepadá,
místo boje lehám si na záda
a vzdávám se svému nepříteli,
nevím,jestli mě rovnou střelí
nebo si chce jen pohrávat,
hru na kočku a myš on má rád,
zničí mě hodně, ale žít mě nechá,
jsem dům, jemuž se bortí střecha
a vlhkost vystoupala ke stropu,
právě jsem přečkala potopu,
už ani nevím kolikátou,
nejmíň šedesátou pátou,
zkouším se znovu postavit,
musím to přece rozchodit,
nemůžu čekat jen tak tiše,
až sesune se z karet chýše,
ten život, co pořád podkládám,
tam uberu, sem cihlu dám
a tak to jde stále za dnem den,
splní se vůbec ten můj sen,
že vzdám se všeho, co mě váže?
Těm zvenku se to dobře káže,
každý ví, že z odstupu
vidět je lépe potupu
toho, kdo se přestal snažit,
bude se v pohledech smažit
a každý si ho rád vychutná,
hostina značně nechutná,
hodná tak krkavců a supů,
zkouším vstát, jdu a hodně dupu,
abych zahnala čumily,
alespoň na teď, na chvíli
a mohla zhodnotit svou situaci,
v klidu,ať už se nenavrací
zoufalství se svým přepadem,
já hlíny střep jsem a pokladem,
který je ve mně krásně skryt,
je ten, který byl také bit
a nakonec i křižován,
zakusil na sobě můj Pán
slávu i posměch tohoto světa,
to, jak se jako ptáci slétá
dav, který křičí nadšením
a v momentě příštím „na kříž s ním“,
je nemožné se světem se bratřit,
já rozhodla se, kam už teď chci patřit,
ta trocha mého trápení
je malá hrstka kamení,
které na mně kdosi háže,
však rozhodnutí mé nedokáže
zvrátit tím ve svůj prospěch,
svět možná nabízí úspěch
a asi tak třicet krásných let,
než začne ti vlas šedivět
a tělo pomalu se v chátrání
zpět na hlínu a prach promění…
Já však mám výhled nad výhledy,
nemusím proto lézt na posedy,
vidím to pěkně i odzdola:
Až jednou mě Pán zavolá,
já nechám tady všechno ležet,
neřeknu „sorry, už musím běžet“,
odejdu s výrazem blaženým,
tak o tom, lidičky, já sním,
když na zádech, zdánlivě poražená
ležím, a hlaveň namířená
je stále na mou hlavu, srdce,
zdá se mi, že se chvějí ruce
střelci, co čas mu prchá v dál,
on ví, co sobě přichystal,
i kdyby všechno zničil, zkazil
a ledovým pohledem zmrazil,
bylo by to jenom na chvilku,
pak trubka ve vítězném trylku
ohlásí konec vlády toho střelce,
není už místa pro vetřelce
tam, kam se chystám já a snad
i vy a každý, kdo milovat
rozhodl se Boha svého
a Syna Jeho jediného.
Už jenom malou prodlevu
a odrazí se od břehu
loď, která pluje na záchrannou misi,
srovnat chci, co nakřivo visí,
ať začátek nový je dokonalý.
A pak už jen Immanuel s námi…
(12.11.2011 7,15 – 7,45)