Štefi a Olinka
(nedožitá diamantová svatba)
Dnes je to šedesát let co si řekli ano
nevěsta pár slz možná uronila ráno
a ženich si skleničku dal na kuráž
dva svědkové a Bůh nad nimi bděli stráž
nejen v ten den ale celou dobu žití
co byli spolu a nekvetlo jen kvítí
kamarád z vojny byl svědkem ženichovým
a nejstarší sestra nevěsty svědkem jejím
obřad s požehnáním v malém vesnickém kostelíku
úsměvy gratulace a možná i pár utajených vzlyků
nevěsta béžový kostýmek oblékla si*
a kdo jí asi zaplétal její rusé vlasy
ženich je v tmavém obleku s kravatou
jeho ruce už znají práci s lopatou
chudý kluk ze Slovenska a dívka z Ukrajiny
dva životy spojily se a přece každý jiný
ona osmnáct pryč a on skoro dvacet osm let
v ten den si slíbili že budou svůj celý svět
a na důkaz si vyměnili tenké zlaté prstýnky
se jménem Štefi nosil celý život prst Olinky
až nakonec obnošením zlomil se jak srdce
maminka měla tolik pracovité ruce
a prstýnek daný tenkrát z lásky byl její jediný
ten tátův ležel ukryt v hrníčku a všechny rytiny
zůstaly na něm pořad viditelné
dva prstýnky co nezůstaly stejné
však pouze na povrchu změnily se v čase
uvnitř jména vyrytá i datum přečíst dá se
jen oni dva svou svatbu diamantovou neoslaví
pouze vzpomínky je podle fotografie dovypráví…
(v Pomezí 24.7.2014)
*Maminčin svatební kostýmek
Béžový kostýmek v němž vdávala se maminka
praktický pro chudou dívku a taky vzpomínka
na svatební den a s ním spojené krásné chvíle
nebyla nevěsta oblečená v čistě bílé
měla tenkrát vosí pas a já se pak do něj strojím
jako malá holka před zrcadlem v ložnici stojím
a těším se až vyrostu a budu ho nosit jako ona
útlý kabátek a pod kolena sukně plisovaná
jenže čas má ten svůj zub a taky armádu molů
neoblékla jsem ho ven jen na svém ložnicovém molu
a s lítostí jsem po letech viděla ty četné malé dírky v látce
je to tak se vším – dlouhé těšení a radost trvá krátce…
(v Pomezí 24.7.2014)