Zamyšlení na dnešní den 6.4.2013 (-4, nevlídno, -2 ) sobota se Souškovými, Nina a Luki snad šťastně přeletěli do Států, báječná lesní procházka na sněhu nad Radiměří
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Matouš 6‚6)
Třináctá komnata
Vzpomenete si ještě na své první rande? Když jste se poprvé setkali, abyste jeden druhému věnovali svůj čas a také vyznání, že je vám spolu dobře? V čem se takové rande liší od setkání dvou lidí třeba ve škole nebo na večírku u přátel? Proč má schůzka pro zamilované takovou cenu? Jak to, že se na ni zamilovaní vždy znovu a znovu těší a už se nemohou dočkat?
Když Ježíš hovoří o modlitbě, varuje před pokrytectvím a poté nám radí: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Když jsem hledal vhodná slova pro definici modlitby, vyjádřil jsem to slovy: „Modlitba je mé intimní setkání s Bohem!“ Je to chvíle, kdy s ním potřebuji být sám. Setkání, při kterém nechci být nikým rušen, protože s ním chci probrat své myšlenky, touhy a pocity. Chci se mu také svěřit s tím, co se mi nedaří. V úvodu jsem vzpomněl zamilovanost. Stav, kdy se chlapec a dívka těší na chvíle, kdy mohou být spolu. Radují se z každého setkání. Vztah se vyvíjí a jednoho dne se z hocha a dívky stane muž a žena, manželé. Teď konečně nastává čas, kdy teoreticky mohou být pořád spolu. Jenže praxe je jiná. Už to není jako dřív. Není tolik času. Je třeba zajistit bydlení. Žena se musí starat o domácnost, vařit, prát… Od muže se čeká, že v práci vydělá tolik, aby si mohli koupit nové auto a další věci, bez kterých se nedá žít. Najednou už není tolik času na romantická setkání a vyznání lásky. Do vztahu se nenápadně vkrádá odcizení a často, žel, vše končí rozchodem…
Podobné je to i ve vztahu s Bohem. I zde mohou každodenní starosti způsobit naše odcizení se Bohu. Toto odcizení může vyústit ve ztrátu víry nebo dokonce v nepřátelství vůči Tomu, kdo nás má rád.
Chceme-li se takovému procesu bránit, měli bychom poslechnout Ježíšovu radu: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci…“ Každý den potřebuji čas, kdy jsem sám se svým Bohem. Chvíli, kdy se s ním mohu dělit o vše, co právě prožívám.
V psychologii se můžeme setkat s pojmem „třináctá komnata“. Tento termín popisuje oblast, kterou považujeme za tak citlivou a soukromou, že si nepřejeme, aby ji někdo znal. Každý z nás máme svou třináctou komnatu, do které nepustíme ani naše nejbližší. Bojíme se, že kdyby vstoupili a poznali, co v ní skrýváme, přestali by si nás vážit a možná by nás i opustili.
Když Ježíš hovoří o „pokojíku“, má na mysli takovou třináctou komnatu. Před Bohem totiž nemusíme nic tajit. Je vševědoucí, a proto zná i to, co my tak usilovně tajíme. A třebaže to ví, má nás rád a neopouští nás. David to v jedné své písni vyjádřil slovy: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat“ (Ž 139‚1.2). Bůh nás zná, a přece nás miluje! To je nejdůležitější poznání, které nám Bible přináší.
Pane, děkuji Ti, že před Tebou nemusím nic tajit. Děkuji Ti, že si před Tebou ani na nic nemusím hrát. Prosím, udělej v mé třinácté komnatě pořádek. Vykliď z ní vše, co mi brání prožívat ve svém životě více radosti a pokoje. Pomoz mi, abych pak Tvůj pokoj mohl šířit všude tam, kde je ho nedostatek. Naplň mé srdce svým pokojem. Vlastimil Fürst
—————————————————————————————————————————————-
V zaprášeném pokojíku mého srdce
prosebně občas spínám svoje ruce
a své potřeby a plány rozbaluji
a přitom vidím že tě dost nemiluji
málo slyšíš ode mne děkování
a přesto se nade mnou pořád sklání
tvá nevšední laskavá tvář
a od ní se šířící úžasná zář
osvětluje stále moji cestu
někdy si myslívám že jdu ji z trestu
nechápu že je to nutnost bytí
kdo chytit se nedá a koho chytí
luxusnost tvojí nabídky věčnosti
já vím chtělo by to víc vděčnosti
jenže já někdy zabouchnu ti dveře
a potom škemrám pomoz mé nedověře
asi s tebou vážně mluvím málo
a přitom vím že to jediné by za to stálo
žádné hry a taky žádné divadlo
říkat otevřeně co právě mě napadlo
a nemuset ti vysvětlovat jak to myslím
když slovo vyletí a předtím to nepromyslím
neurážíš se pro malichernosti ve slovíčkách
nezáleží ti na dětinských hříčkách
které se i s tebou někdy hrát pokouším
když potom tvoji blízkost zakouším
stydím se ano jsem plná studu
ráda bych slíbila ti že jiná budu
však vím už že sotva je to v mojí moci
trápím se tím za nejedné bez snů noci
a pak to zase ráno za hlavu hodím
a novými starostmi se ten den brodím
až k večeru až do pozdní noci
pak na kolena v své bezmoci
musím se před tebou sklonit v pokoře
už chápu proč dole jsem a ty nahoře
jsi jediný zcela nezávislý pozorovatel
i soudce a láska a každý nepřítel
před tebou musí v prach se obrátit
kdo lásku tvou odmítá ten odmítá i žít…