Zamyšlení na 20.3.2014 (+1, polojasno, +5)
Rozhodování na rozcestí
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Mt 7,13.14
Začátkem roku 2007 otiskly některé deníky zprávu o zvláštním útěku vězně, který využil „silvestrovské nálady“ dozorců. Vysvlékl se do naha, natřel se olejem a pak se protáhl skrz mříže. Jeho kolega to zkusil také, ale uvízl mezi mřížemi. Autor zprávy to komentoval slovy: „Asi snědl hodně vánočního cukroví…“
Při čtení této úsměvné historky se mi vybavil text z Ježíšova kázání, které spolu už nějakou dobu rozebíráme: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“ (Mt 7,13.14).
Ježíš své posluchače zve do nebeského království. Upozorňuje, že není tak snadné do něho vstoupit. Cesta do záhuby je široká a pohodlná, jako americká dálnice. Brána, kterou se vstupuje „do nebe“, i cesta, po které musíme jít, jsou úzké.
V jednom roce se mi podařilo zhubnout o dvanáct kilo. Při čtení o úzké bráně jsem si říkal, že bych měl zhubnout ještě víc. Co kdybych na konci úzké cesty uvízl v bráně a nemohl se prodrat dovnitř? Co kdybych dopadl jako ten druhý vězeň?
Možná si nyní říkáte, že Ježíš nemá na mysli naši váhu. A máte pravdu. Přesto mám pravdu i já. Protože nestřídmost v jídle může být překážkou na cestě do Božího království. Zrovna tak to může být i lpění na majetku, práci, kariéře nebo dalších oblastech, které pro mne mohou být důležitější než nebe. Představte si, že byste si právě koupili vynikající italskou zmrzlinu a vtom byste uviděli, že se blíží vaše tramvaj. Co byste udělali se zmrzlinou? Pokud bych nikam nespěchal a věděl bych, že za pět minut pojede další tramvaj, tak bych si v klidu zmrzlinu vychutnal a teprve pak bych se vydal další tramvají na cestu.
Představte si stejnou situaci. Jen by nešlo o tramvaj, ale o vlak. Poslední vlak, kterým se můžete dostat domů. Na další byste museli čekat do druhého dne. Co byste udělali se zmrzlinou? Já bych ji v tomto případě oželel.
Ježíš nás zve do svého království. Chce nás vést po úzké cestě, která končí těsnou branou, za níž už je ráj. Po této cestě musíme jít pěšky. Vzít si můžeme jen to, co uneseme. Musíme oželet mnohé z toho, na čem nám tu záleží. Zdržovalo by nás to, ubíralo by nám to síly a možná bychom kvůli tomu ani nedošli do cíle. Díky svému pastorskému povolání se často stěhuji, a tak jsem se už naučil umění rozloučit se s tím, co je nepotřebné.
Pokud chceme vejít s Ježíšem do jeho království, neměli bychom se příliš vázat na nic, co by nám bránilo projít úzkou branou.
Pane, děkuji Ti, že mne vedeš po cestě, která se stále zužuje. Mohu se tak postupně zbavovat všeho, co by mi na konci cesty mohlo zabránit vstoupit do Tvého království. Díky, že mne učíš nebát se odkládat i to, bez čeho bych si ještě včera neuměl představit další život. Dnes se mi bez toho žije ještě lépe. Doveď mne, prosím, až do cíle.
Vlastimil Fürst 20. Březen 2014 Zamyšlení