Zamyšlení na dnešní den 21.11.2013 (-1. mrholivě, zataženo, větrno, večer deštivo, +1) Míšovi ve škole kluk z béčka poškodil bubínek…
Vy, otcové, nedrážděte své děti,
ale vychovávejte je v kázni
a v Pánově učení.
Ef 6‚4 (B21)
Jak mi „nespadl hřebínek…“
Jedno sobotní ráno jsem měl obzvlášť naspěch, abych stihl vlak do sousedního sboru, kde jsem měl mít kázání. Ve svém kufříku jsem měl vše pečlivě nachystáno už v pátek večer, ale jak to někdy bývá, jednu věc jsem zapomněl… A sice list papíru, na kterém byly důležité informace, se kterými měl být celý sbor seznámen.
A tak jsem ráno prohledal nejen svůj kufřík, ale prošel všechna místa, kde by podle mě mohl tento důležitý dokument být. Bylo to v době, kdy náš tehdy asi pětiletý syn velice rád kreslil a využíval k tomu všechny možné dostupné zdroje… A tak jsem samozřejmě udeřil i na něj a osopil jsem se na něj s obviněním, že využil tento pro mě důležitý dokument z druhé strany na kreslení. Když jsem na něj ze své výšky, a samozřejmě i zvýšeným hlasem, mluvil, bylo vidět, jak se mu přes jeho brejličky lesknou slzy…
Vlak jsem sice stihl, ale do modlitebny jsem přišel v rozmrzelé náladě a vůbec mi nebylo do řeči. A tak jsem se snažil zklidnit a přesvědčit sám sebe, že si přece kvůli takové maličkosti nenechám zkazit celou sobotu. Otevřel jsem kufřík, a když jsem z něj postupně vyndával všechny potřebné věci, k mému překvapení jsem narazil na onen důležitý dokument.
Od té chvíle se ve mně celou sobotu až do chvíle, kdy jsem v podvečer dorazil domů, mísily dva protichůdné pocity: radost z toho, že v očích mých spoluvěřících neklesla moje důvěryhodnost a spolehlivost, a na druhé straně pocit viny z nespravedlivého obvinění našeho malého syna…
Nemohl jsem se dočkat, až přijedu domů a budu to moci nejen synovi, ale i jeho o něco starší sestřičce a také mé manželce vysvětlit a poprosit o prominutí.
Když jsem přijel domů, ani jsem se nestačil svléknout a volal jsem našeho malého Kubu. Po chvíli a s notnou dávkou obav a nedůvěry přišel. Už jsem na něj nemluvil ze své dospělácké výšky jako ráno, ale sehnul jsem se k němu — potřeboval jsem, abychom si v tu chvíli byli rovni — a pronesl jsem: „Víš, Kubo, já jsem to, co jsem ráno hledal a kvůli čemu jsem na tebe zvýšil hlas, nakonec našel vespod kufříku. Promiň, choval jsem se jako blázen… Promiň!“
Pětiletý Kuba se na mě podíval přes své brejličky (stejně jako ráno) a prohlásil (tentokrát s úsměvem): „To teda jo, tati…!“ Vzal jsem ho do náruče a tentokrát se zaleskly slzy zase v mých očích…
Ani tenkrát, ani nikdy potom mi při podobných příležitostech hřebínek nespadl… Ba právě naopak!
I dnes určitě budeme mít příležitost říci i slyšet: „Promiň“ nebo „Odpusť“. Nejpravděpodobněji to bude doma, mezi našimi nejbližšími…
K tomuto principu nás vybízí Ježíš Kristus ve své vzorové modlitbě Otčenáš: „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6‚12).
Libor Škrla