Zamyšlení na dnešní den 25.1.2014 (-9, polojasno až slunečno, -14)
„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“
(Mt 5‚4)
Bůh, který s námi pláče
V zástupu kolem Ježíše je spousta lidí, kteří mají v srdci bolest. Představme si třeba ženu, které nedávno zemřelo její jediné dítě. Může si říkat: „Škoda že se Ježíš neobjevil dříve. Mé dítě mohlo žít…“ A zatímco se mnozí radují z uzdravení, tato matka cítí výčitky vůči Bohu. Bojuje s pocitem nespravedlnosti: „Proč tito lidé mohou být najednou zdraví, a mé dítě muselo zemřít? Copak byl můj syn horší než tamten kluk, co ho Ježíš před chvílí uzdravil?“
Takových lidí je v zástupu více. Zatímco okolo nich panuje nadšení a odhodlání, oni skrývají slzy, které jim tečou po tváři. Váhají, zda mají zůstat, nebo odejít. S Ježíšem je jim dobře. Ale v tomto prostředí si připadají jaksi nesví. Mají pocit, že se na ně všichni dívají a kladou si otázku, jak velcí hříšníci musí být, když je Bůh tak potrestal.
Když Ježíš pozval do svého království všechny, kdo se cítí chudí duchem, pokračuje slovy: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5‚4).
Jak asi zněla tato slova těm, kteří si v té chvíli utírali slzy, jež se nedaly zastavit? Ježíš je nevyhání. Nezlobí se na ně za to, že ve chvíli nadšeného odhodlání neumí ovládnout své pocity a pláčou.
Já sám moc plakat neumím. Kdysi jsem byl na to dokonce hrdý. Protože chlapi přece nepláčou. A já jsem chtěl být chlap.
Dnes občas závidím těm, kteří dokážou svůj žal a bolest vyplavit v slzách, zatímco já ho dusím v sobě. Proto se učím plakat.
Ježíš říká: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Co tím myslí? Jak tomu rozumět? Tento výrok mě vede k poznání, že když mě něco trápí, nepomůže mi, budu-li to dusit v sobě. Svou bolest mám dát najevo, protože jen tak si toho mohou všimnout mí blízcí. Nemusím se trápit sám.
Když mě něco bolí a trápí, pak se nemám přetvařovat a dělat, že je vše v pořádku. Když mám potřebu plakat, nemám se pokoušet o smích. Radostná maska mi nepomůže. Jen když mí přátelé poznají, že mne něco bolí, mohou mi nabídnout svou pomoc.
Jako kazatel se často setkávám s bolestí a slzami. Občas sedím u lůžka umírajícího. Dříve jsem si myslel, že mou povinností je v takové situaci říkat něco, co by toho druhého povzbudilo, potěšilo a uklidnilo. Většinou jsem ale po několika větách poznal, že slova jsou v takových případech zbytečná. Víc než slova lidé potřebují objetí a soucit. Potřebují cítit, že mi jejich bolest a zármutek nejsou lhostejné.
Pane, děkuji Ti, že si před Tebou nemusím hrát na tvrdého chlapa, který nezná bolest a pláč. Jsem rád, že před Tebou své slzy skrývat nemusím. Ze všeho nejvíc Ti ale děkuji za to, že Ty v takových chvílích pláčeš se mnou, protože cítíš stejnou bolest jako já.