Zamyšlení na dnešní den 9.11.2013 (+4, deštivo, +3)
Hle, vyryl jsem si tě do dlaní,
tvé hradby mám před sebou stále.
Iz 49‚16
Jsi vyryt v Božích dlaních
Slova tohoto textu se v mém životě naplňovala už v době, kdy jsem je ještě nechápal a ani o nich nevěděl. Dětství jsem prožíval s rodiči a dvěma staršími sestrami převážně v kuchyni, kde bylo teplo od velkých kachlových kamen. V zimních měsících maminka do dvířek „kachláků“ napojila ještě malá litinová kamínka, a tak v kuchyni bylo nejútulněji.
Jednou měla maminka nějakou práci v jiné části domu a zrovna v té chvíli mezi mnou a sestrami vznikl problém, který skončil mým pádem na kamínka. Mně se nestalo nic, kamínka se však převrátila na stěnu, po které vyšlehly plameny s kouřem, a my děti jsme zůstaly němé strachem. Maminka zaslechla hluk padajících litinových plátů, snad nějaký výkřik. Vzpomínám si, že vběhla do místnosti a bez jediného slova, v naprostém tichu, postavila holýma rukama kamínka na podstavec, nahoru položila litinové kruhy a nasadila vytrženou kouřovou rouru. Potom skočila ke kredenci a začala mačkat máslo, které bylo v misce se studenou vodou.
Nevím, jak dlouho se jí hojily popálené ruce, ale vím, že její láska k dětem se jí doslova vypálila do rukou.
„Cožpak může matka zapomenout na své dítě…?“
Později jsem pochopil ještě něco víc. „I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ Bůh svůj vztah k nám, své přátelství a svou lásku k lidem prokázal takovým způsobem, že o tom nelze pochybovat.
Když se mamince ruce uzdravily, zůstaly na nich jizvy. Ty ruce se mne pak dotýkaly, hladily mne, braly na klín a někdy i trestaly. Vždy to však byl ten nejněžnější dotek. Právě tak s námi jedná Bůh.
„Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni… Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel…“ (Iz 53‚5.7)
Bohumil Dymáček