Zamyšlení na dnešní den 4.1.2013 (0, vítr, deštivo, +2, deštivo )
I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to
místo masem…
Radost z kosti
I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Gn 2‚21—24
Pokud se vám při čtení nadpisu vybavil váš pes, který vesele zastříhal ušima, když ve vaší ruce uviděl kost, tak to není ta správná asociace. Mám na mysli jinou kost. Muži občas pronesou: „To je ale kost!“ Pak se za ní ještě ohlédnou, načež narazí do sloupu veřejného osvětlení a teprve pak si uvědomí, že hledí na něco, co jim nepatří.
Myslím, že tenhle význam dal kosti kdysi dávno Adam. Mojžíš v knize Genesis napsal: „A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: ‚Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2‚22—24).
Vzpomínám na dobu, kdy většina mých kamarádů už měla tu svou kost a mne všechny pro mne zajímavé dívky nějak míjely. Záviděl jsem těm, kteří neměli takovou smůlu jako já. Tehdy jsem si uměl představit, jak asi bylo Adamovi, když v rajské zahradě viděl všechna zvířata v páru, zatímco on byl sám.
I když to už bude brzo třicet let, stále si umím vybavit chvíli, kdy jsem poprvé uviděl Bohunku, mou manželku. Kdyby to nebylo na bohoslužbě a vedle mne nestála kamarádka, možná bych také zvolal: „To je ale kost!“ Od té chvíle jsem na ni nemohl přestat myslet. A jak už jsem uvedl, myslím na ni už skoro třicet let.
Bůh není sobec. Kdyby se rozhodl nechat si Adama sám pro sebe, možná by se dodnes každou sobotu scházeli v ráji a hovořili spolu o krásách naší země i celého vesmíru. Bůh se ale rozhodl o Adama „podělit“ s Evou. Dal Adamovi ženu, která mu dokázala tak učarovat, že byl pro ni ochotný ztratit i ráj.
Bůh si přeje, abychom měli v životě radost. Proto nám dává možnost najít si životní lásku. Občas nás ale, jako při stvoření, nechá chvíli čekat, abychom poznali rozdíl mezi samotou a životem ve společnosti milující a milované osoby.
Pokud jsi už svou životní lásku našel, neboj se s ní každý den radovat a děkovat za ni svému Bohu. Přitom ho můžeš prosit o moudrost, jak si tuto lásku zachovat nejen na celý život, ale i jednou pro věčný život v Božím království.
Jestli ještě svou lásku nemáš, neztrácej hlavu ani neházej fl intu do žita. Zkus si o ní popovídat s Bohem. Dovol mu, aby tě při hledání životního partnera vedl. Já to tak udělal a dodnes Bohu děkuji za tu kost, kterou mi dal.
Vlastimil Fürst
—————————————————————————————————————————————
Bible říká že z žebra pochází
zdroj mužových radostí i nesnází
pomoc pro muže Bohem daná
i proto tak vřele milovaná
milenka v ráji jediná
a byla by to vina Evina
že dnes už ráj tu není
a výkřiky ach ty ženy
tak často z úst mužů znějí
kdoví možná si přejí
to žebro vrátit do boku
a pozpátku místo pokroku
žít zase pěkně v klidu
mít ráj a ne světa bídu
aby jim Bůh za večerního vánku
do ticha šeptal uspávanku
však vina není jen na ženě
že ochutnala nadšeně
ovoce ze stromu poznání
i muž na tomto selhání
nese svou část viny
a tak na házení špíny
občas dochází
a za zdroj nesnází
označují se vzájemně
a pak se zase dojemně
ti dva usmiřují spolu
a dál u stejného stolu
se drží za ruce
vztah zůstává v záruce
když Bůh je jejich ručitelem
a tak žijí ve vztahu vřelém
který Boží láska tmelí
dokud je smrt nerozdělí …
žena utvořena z žebra je