Zamyšlení na dnešní den 2.11.2013 (+4. , +5, polojasno až deštivo)
V těch dnech přišel Ježíš
z Nazareta v Galileji a byl
v Jordánu od Jana pokřtěn.
Vtom, jak vystupoval z vody,
uviděl nebesa rozevřená
a Ducha, který jako holubice
sestupuje na něj…
A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Mk 1‚9—11
Milované děti
Když nastal čas, přišel Ježíš k Janu Křtiteli a nechal se od něj v Jordánu pokřtít. Křtem se rozumí veřejná demonstrace toho, co se odehrálo uvnitř. A právě v této chvíli se otevírají nebesa, Duch sestupuje na Ježíše a z nebe zaznívá hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Vztah k našim dětem asi příliš neovlivní to, co mají za majetek, kolik mají titulů nebo čeho dosáhly. To nejdůležitější vždy bude, že jsou to naše děti. A i když někdy udělají věci, které se nám nebudou líbit, stále to budou naše děti.
Ty jsi moje milovaná dcera, ty jsi můj milovaný syn. Myslím, že každý z nás taková slova od svých rodičů rád slýchá, a pokud ne, tak by rád slyšel. Žel na zemi, kde žijeme, máme rodiče, kteří nejsou dokonalí a bez chyb, a tak se někdy stává, že nejsou schopni lásku k nám projevit nebo vyjádřit.
Zkusme si to představit, jak bychom se cítili, kdyby naše maminka nebo tatínek přišli za námi a řekli nám, ty jsi moje milovaná dcera, ty jsi můj milovaný syn. Jaké by to bylo, alespoň na chvíli takto spočinout.
Náš Bůh nás nesčetněkrát ujišťuje, že jsme pro něj velice cenní, že máme v jeho očích velkou hodnotu. A ujišťuje nás, že i kdyby naši pozemští rodiče zapomněli, jeho náruč je pro nás stále otevřená.
Kéž bychom jako rodičové dokázali svým dětem říkat, že jsou milované. Třeba právě dnes.
Roman Buchtel