Zamyšlení na dnešní den 14.12.2013 (-6, mlhavo až polojasno, -4)
Žijte proto jako děti světla — ovocem světla
je vždy dobrota, spravedlnost a pravda.
(Ef 5‚9)
Na plný plyn!
Skutečné partnerství muže a ženy předpokládá vzájemnou podporu ve všem podstatném, co partneři vykonávají. Ti dva jsou spolu, aby byli dobří! Aby za nimi něco zůstalo doma i kolem nich. Křesťané to řeknou ještě jinak: Ti dva jsou spolu proto, aby kvalita jejich života, jejich služba Pánu Bohu v celém životě byla vynikající. „Na plný plyn“, jak říká nadpis.
Ať už jsme děti neměli a adoptovali jsme svět, nebo jsme je vychovali a vypustili do světa, vcházíme teď po letech do doby dospělosti a zralosti našeho manželství. Sloužili jsme samozřejmě svému Pánu i u dětí — utíráním zadečků, běháním po nákupech a vařením. To vše je také služba Stvořiteli. A teď v tom všem máme dospět. Nemáme se stát otroky svých dětí, nemáme se stát otroky jeden druhého — patříme totiž svému Pánu. Máme oba na plný plyn sloužit Božím záměrům jako jeho otroci — z lásky.
Někdo tyto Boží plány dovede vycítit i bez věrouky a slouží všemu, co mu připadne rozumné. Dovede partnera podporovat a partner podporuje jeho a Pán Bůh z toho má radost. Někomu, jako třeba nám, je k tomu dána i věrouka, abychom rozuměli smyslu svého života a měli při té dřině se svým Pánem kontakt.
Když jsem v roce 1994 více než týden pobýval v Londýně a Leicesteru, překvapila mne radost čerstvých důchodců. V malém sboru na okraji Londýna vítali svou novou situaci, protože budou moci sloužit Pánu naplno. A skutečně je tomu tak nejenom v církvi, ale i v britské politice. Čerství důchodci udělají velice mnoho. Padly jim jiné ohledy a zůstalo jen manželství, ve kterém se oba těšili, jak budou sloužit Pánu Bohu.
To, že jsme se nenaučili sloužit Pánu a zároveň brát ohled na druhého, je skutečnost. Že jsme zasazeni ve společnosti, která má všechno zařízené jinak než v Británii, to je také pravda. Ale možná má smysl se zastavit a zeptat se: „Komu patřím?“ Já jsem Kristův, On mne vykoupil — a přitom tady žiju jako otrok všeho možného. A navíc: I kdybych jeho panství neuznával, stejně před ním jednou budu stát. Uznejme proto jeho nadvládu nad sebou a odevzdejme svůj čas a své síly jemu.
Daniel Kvasnička
Největší rozpor, který člověk odjakživa pociťoval – rozpor mezi životem a smrtí – byl překonán; zásadní rozpor už není v „životě“ a „smrti“, ale v životě „pro sebe“ a životě „pro Pána“. Pravou smrtí je nyní „žít pro sebe“.
(Raniero Cantalamessa)