Zamyšlení na dnešní den 25.11.20132 (-6, slabé sněžení, polojasné odpoledne, slabé sněžení, -6) PRVNÍ SNÍH TÉTO ZIMY
O dvě věci tě prosím, neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mne chlebem…podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Př 30‚7—9
Rodiče mi dali největší dar
Nedávno mi moje maminka řekla: „Když porovnám, jak moc se věnujete svým dětem a co všechno jim dopřejete, mám neustálý pocit viny. Vyčítám si, že jsem vám nemohla dát tolik, co dopřejete vy mým vnoučatům. Ani jsem neměla čas na to, abych se vám tolik věnovala. Celý život mě to trápí. Připadám si, že jsem nedokázala být dobrou matkou…“ A rozplakala se.
Nechápala jsem to, co mi právě řekla. Nikdy jsem nepociťovala, že by ta sedřená žena byla špatnou matkou. Prostě dřív se žilo jinak. Chodili jsme skromně oblečeni a maminka přešívala a přeplétala, co se dalo, aby nás tři děti oblékla. Jedlo se skromně — maso bývalo jen v neděli. A maminka dřela na zahrádce, aby pro nás vypěstovala nejen brambory a zeleninu, ale i jahody nebo maliny na smlsnutí. Na výlety se nikam nejezdilo. Nebyl na to čas ani peníze. Ale maminka si vždycky našla čas na to, aby si s námi povídala, vyslechla naše stesky i touhy a dokázala vždy poradit i potěšit. Povídali jsme si často při práci, k níž nás vedla — ať už to bylo v kuchyni, nebo kolem domku. Opravdu jsem nikdy nepociťovala, že by nás rodiče o něco ošidili. Jsem přesvědčená, že jsme měli krásné dětství…
A tak jsem maminku objala a řekla: „Dali jste mi víc, než jste mi mohli dát. Dali jste mi láskyplný domov, bezpečí, byli jste mi vzorem. A dali jste nám ještě jeden veliký dar: Naučili jste nás odříkání…
Tím, že jsme od dětství museli doma pomáhat, i když se nám mnohdy nechtělo, tím, že jsme si museli častokrát odříci pamlsek, přestože se nám sliny sbíhaly, tím, že jsme si vážili každého svetru, který jsi nám po nocích pletla, tím, že jsme čas nepromarnili poleháváním u moře, ale raději si četli knihy z knihovny — tím jste nám neubližovali. Ba právě naopak. Naučili jste nás mnohé věci si odříci, smířit se s tím, že ne všechno můžeme mít. A právě to v nás vypěstovalo vděčnost a radost z každé maličkosti, kterou jsme v životě získali. Svým způsobem jsme byli bohatší než děti z bohatých rodin. Protože ony mnohé dary svých rodičů braly jako samozřejmost. My jsme je přijímali s vděčností… Měly pro nás mnohem větší cenu.“
Maminka se zklidnila. Ale při vzpomínce na své sice chudé, ale přesto láskou bohaté dětství, jsem teď tak trochu zapochybovala já, zda jsem své děti neošidila víc než ona nás… Budou si umět také v životě všeho vážit? Dokážou být za všechno vděčné? To asi ukáže jen čas…
Pane Ježíši, děkuji Ti za moudré a laskavé rodiče, přestože mi mnohé nedokázali dát. A právě za to všechno, co jsem si musela v životě odříci, Ti moc děkuji. Díky tomu mohu prožívat vděčnost a radost i tam, kde jiní reptají na to, že mají málo… A pravé štěstí, to přece nezávisí na tom, co a kolik toho máme. Štěstí závisí na tom, jak se dokážeme z toho, co máme, radovat… MaH