Zamyšlení na dnešní den 10.11.2013 (-2, polojasno, odp. slunečno, +1)
Já sám až do vašeho stáří,
až do šedin vás budu nosit.
Já jsem vás učinil
a já vás ponesu,
budu vás nosit a zachráním.
Iz 46‚4
Bůh tě tady chce mít
Pravdivost těchto slov vnímám stále silněji, zvlášť když se podívám zpět přes svých 70 let. Kolik je to „náhod“, kterými Bůh promluvil do našeho života!
Když jsem byl malý, rodiče se rozhodli, že budu hrát na housle. Po tatínkovi jsem zdědil patřičný nástroj, ale ne nadšení. Při cestě do hudební školy jsem každý týden přecházel řeku Svitavu, to byla moje relaxační zastávka. Pozoroval jsem divoké kačeny nebo jen plovoucí listí.
Bylo to v lednu, zrovna se silně oteplilo a já se v holínkách brouzdal břečkou ke své pravidelné zastávce. Řeka byla ještě zamrzlá, jen uprostřed tekl vodní proud.
Chtěl jsem se jen projít, na výuku byl ještě čas. Dál po proudu byla řeka klidnější a led pokrýval celou hladinu. Na druhém břehu se objevil můj kamarád. Zavolali jsme na sebe a mne napadlo zkusit pevnost ledu. Držel! Začal jsem se klouzat a zapomněl, že tající led nepraská. Povolil tak rychle, že teprve pod vodou mi to došlo. Po vynoření jsem uviděl jen ledovou tříšť a kousek dál plavala čepice.
Podařilo se mi doplavat k pevnému ledu, do kterého jsem zaryl nehty, zatímco tělo zůstalo nadnášené pod ledem. Patnáct minut trvalo, než přišla pomoc a dvěma mužům se podařilo po několika pokusech ten těžký, vodou napitý „pytel“ vytáhnout…
Čekal jsem, že doma to nemůže projít v klidu. Že přijde pořádný trest, přinejmenším hubování. Stalo však něco mnohem silnějšího.
Maminka mne stiskla kolem ramen a řekla zvlášť něžným hlasem: „Bůh tě tady chce mít.“ Očekávaný výprask ani hubování se nekonaly. Zato já uslyšel větu, která se mi zapsala do paměti a které jsem uvěřil. Bůh mi ji často připomněl v situacích, kterým jsem nerozuměl. Vždy mi v mysli znovu zazněla slova maminky: „Bůh tě tady chce mít!“
Bohumil Dymáček
Dobrodiní lásky není jen to, že nám dává víru v druhého, ale i to, že nám dává víru v sebe.
Romain Rolland