Zamyšlení na dnešní den 22.11.2013 (+1, zataženo, odpol. polojasno a sluníčko chvíli, +1)
Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto
maličkých, kteří ve mne věří, bylo by
pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili
veliký mlýnský kámen a utopili ho
v mořské hlubině.
Mt 18‚6 (B21)
Síla osobního příkladu
„Když jsem byl v pubertě,“ vyprávěl jeden muž svému příteli, „otec mě varoval, abych nechodil na určitá místa. Říkal: ‚Nikdy nechoď na diskotéku, chlapče…‘
‚A proč ne, tati?‘ ptal jsem se.
‚Protože bys tam viděl věci, které bys vidět neměl.‘
To ale samozřejmě ještě víc podnítilo moji zvědavost a při první příležitosti jsem běžel na diskotéku.“
„A viděl jsi tam něco, co jsi vidět neměl?“ zeptal se přítel.
„Ano,“ — odpověděl muž. „Svého otce…“
Často máme problém s tím, aby nás naše děti nezastihly, jak se říká, „v nedbalkách“ a neviděly chyby, které uděláme. Myslíme si, že bychom před nimi ztratili autoritu a „dekorum“. Problém je ale někde úplně jinde.
Naše děti, zejména v období dospívání, nemají ani tak problém naše chyby vidět. Mnohem horším zlem, které jako rodiče provádíme, je však úplně něco jiného: když už totiž nějakou chybu uděláme, snažíme se ji omluvit, vysvětlit, zlehčit, nebo dokonce ututlat. Zkrátka děláme přesně to, co udělali naši prarodiče, Adam a jeho žena. Adam, když ho Bůh volá k odpovědnosti za jeho selhání a ptá se: „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn 3‚11), reaguje takto: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl…“ (Gn 3‚12).
A žena? Bůh se jí ptá: „Cos to učinila?“ „Had mě podvedl a já jsem jedla“ (Gn 3‚13).
Nepředvádíme něco podobného jako rodiče i svým dětem? Když uděláme nějakou chybu, vymlouváme se na svého partnera nebo na „okolnosti“.
Není lepší říct: „Udělal jsem chybu. Mrzí mě to…“?
Už staré latinské přísloví říká: „Verba movent, exempla trahunt.“ („Slova poučují, příklady táhnou.“)
Buďme i dnes dobrým příkladem svým dětem i naším přístupem k přiznání a řešení našich vlastních chyb.
Libor Škrla