Zamyšlení na dnešní den 22.12.2013 (-5, mlhavo-polojasno, v poledne až sluníčko, večer -4)
Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím.
… Před ním vylévám svá lkání, o svém soužení
mu vypovídám. Jsem na duchu skleslý, ale ty se
mne ujímáš…
… Vyveď mne ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu.
(Ž 142‚1.3.4.8)
Zklamal jsem v lásce?
Miloval jsem svou Aničku i pro její ženskost. Bůh stvořil ženu s jinými vlastnostmi než má muž. Manželka byla opravdová žena. Milovala typické ženské práce. Ráda vařila, prala, žehlila a starala se o zahradu. Velice se mi líbila atmosféra při žehlení. Nejenom ta vůně čistého prádla usušeného sluníčkem na zahradě, ale i pohyby, které při žehlení prováděla. Já, když si teď košili žehlím sám, tak vyžehlím záda a pomačkám přední stranu. Manželka žehlila a já, abych tam jen neokouněl, tak jsem jí četl, a tím jsem zapomněl dívat se na techniku žehlení…
Odchovali jsme děti, které jsme při každé modlitbě předkládali Pánu. Bůh nás vyslyšel. Oni si našli věřící partnery a my jsme se s Aničkou chystali a těšili na společný podzim života. Ale ouha. Přišlo něco, co jsem nečekal. Manželku přestala bavit zahrada, vaření, z prádla měla strach, a dokonce prý zapomněla, jak se pečou buchty. Byla odbornice na valašské frgály — najednou prý je neumí. Ráno vstávala unavenější než večer a měla soustavně špatnou náladu. Zlobilo mě to. Takovou pesimistku jsem v ní nikdy neviděl. Měla strach z dalšího života, že prý se neuživíme (platba v nemocnici). Snažili jsme se jí to vyvrátit, ale další ráno to bylo stejné. Hněvalo mě to. Pak snacha přišla s tím, že to může být nemoc. Pomalu se to plížilo tak tři roky. Pak psychiatr zjistil smutnou pravdu — hluboká deprese.
To můj mužský rozum nebral. Každá nemoc musí mít příčinu, a ta zde nebyla. Neměli jsme nouzi ani v materiálních, ani v duchovních věcech. Miloval jsem ji.
Měli byste slyšet ty zoufalé modlitby o pomoc.
Na otázku, co tě bolí, odpovídala: „Nic mě nebolí, ale je mně strašně zle.“ Vzal jsem ji z nemocnice domů. Stupňovalo se to. Nepomáhalo nic, ani společné modlitby, ani můj zájem o ni. Nevydržela to a ukončila to sama.
Bože můj, nejsem pesimista, ani mně nedovoluješ trápit se myšlenkou, co jsem pokazil. Byli jsme i s Aničkou vždy ve Tvém milujícím náručí a věřím, že se nás nevzdáš.
Zdeněk Valchář