Zamyšlení na dnešní den 23.11.2013 (+1, zataženo, mlhavo, +1 )
Ukřižovali ho a losem si rozdělili
jeho šaty; pak se tam posadili
a střežili ho. Nad hlavu mu dali
nápis o jeho provinění: „To je Ježíš,
král Židů.“ S ním byli ukřižováni
dva povstalci…
jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský — ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní.
Mt 27‚35—44
Matka
Když jsem se stala maminkou, začala jsem se úplně jinak zamýšlet nad údělem Ježíšovy matky. Lze ale skutečnou roli Marie, Ježíšovy matky, opravdu dobře pochopit?
Vnímala snad Marie Ježíšovu smrt jako něco, co je třeba vykonat, aby se druzí měli lépe? Aby měli svobodu, podobně jako jdou muži v době ohrožení do války? Je možné, že by se cítila podobně jako žena v románu Karla Čapka nazvaném „Matka“? V tomto románu je nádherně vyjádřena jak zbytečnost smrti, tak také naopak důležitost smrti pro druhé:
Matka ztratila manžela, který zemřel jako hrdina ve válce, a postupně přichází o čtyři syny (Ondru, Jiřího a dvojčata Petra a Kornela). Zemi náhle přepadne cizí stát a nastává válka. Všichni muži mají jít do války. Toni, její poslední syn, chce také jít. Matka ho však nechce pustit. Když si mrtví bratři s otcem mezi sebou povídají, přiznají si, že ani jeden nezemřel hrdinskou smrtí, jak si matka myslí. Většina z nich měla úplně zbytečnou smrt.
Z rozhlasu se ozývá ženský hlas, který nabádá muže, aby šli do války. Matka nenávidí tento ženský hlas, protože si myslí, že ta žena nemá děti a opovažuje se lákat do války ty cizí. Ovšem potom se matka dozví, že ta žena syna má a že je na tom podobně jako ona. Když matka pochopí, že ve válce umírají nevinné děti, řekne Tonimu, aby je šel bránit a zachránit.
Ježíšova smrt je však úplně jiná. Jeho matka věděla, že Kristus má moc nad životem i smrtí. To, co je pro nás křesťany zdrojem radosti, bylo pro nejbližší Ukřižovaného zdrojem smutku a bezvýchodnosti.
A co Ježíšovi odpůrci? Hlavním sdělením v tomto oddílu je věta: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Ježíš je jistě tím, který zachránil, zachraňuje a věříme, že ještě bude zachraňovat mnohé. Tuto větu však vyřkli Ježíšovi nepřátelé. My jako Kristovi následovníci musíme tuto větu říkat jinak: Ježíš nemohl zachránit sám sebe, protože mu to nedovolilo jeho rozhodnutí v pokoře snášet všechnu bídu světa a trpět za naše hříchy, jak čteme v Izajáši 53‚5: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“
Křesťanství je o naší radosti z vykoupení, a přesto v jeho středu stojí kříž, ten starodávný římský popravčí nástroj. A to se zdá některým lidem, zvláště dnes, kdy je smrt tolik oddělena od všedního života, jaksi divné. Moje kamarádka, která nemá problém přijmout Krista jako Pána, má problém přijmout ho jako toho Ukřižovaného. Jednou se mě přímo zeptala: „Proč vy křesťané prahnete po Kristově krvi?“ A není jistě sama, kdo to takto podobně cítí.
Proč museli Ježíšovi nejbližší přihlížet jeho smrti? Proč si máme i dnes připomínat tu starověkou popravu? Myslím, že to spočívá právě v tom, jak jsme ochotni nechat se ovlivňovat Božím Duchem. Ježíšova smrt je nelogická, nekonstruktivní a pro Ježíšovy blízké byla nanejvýš bolestná. Ale působení Božího Ducha, které necháme proniknout do svých myšlenek, nám ukazuje úplně nové skutečnosti a rozměry…
Ježíšovou smrtí (z poslušnosti, z lásky k Boží vládě nad světem, z lásky k člověku) byla světu vrácena rovnováha, z níž byl lidským hříchem vyšinut. Člověk „smí“ být zase člověkem, byl zaplněn onen defi cit lásky, který svět ovládal. Ve skutečnosti je to Bůh sám, kdo vrací světu jeho důstojnost, jeho krásu jako dar a nabídku, a činí tak skrze Ježíše. Potřebuje k tomu však i člověka, protože plodem jeho vstřícného jednání vůči člověku a odpovědí člověka na tento dar lásky je víra. A věřila i Ježíšova matka. A i když to hodně bolelo, změnilo to její pohled na celý svět. Jako se z Ježíšovy bolesti zrodila spása pro celý svět, tak se z bolesti Ježíšovy matky zrodila její víra. I my, když se podrobujeme působení Boží přeměny, cítíme často bolest. Musíme přemáhat své logické a konstruktivní myšlení, musíme měnit zaběhlé stereotypy — a to všechno „bolí“. Ale právě z této bolesti se rodí naše pevná víra.
Náš drahý Kriste, děkujeme Ti v tento den, že smíme rozjímat nad Tvým dílem na kříži. Je to pro nás nepochopitelné a tajemné, ale víme, že tak to bylo třeba, aby se mohla projevit naše víra. Děkujeme Ti za ten úžasný příklad — i my chceme svým jednáním měnit lidi. Ale abychom toho byli schopni, potřebujeme se uvnitř změnit, potřebujeme, abys zasáhl do našeho života a přeměnil v nás, co je třeba. Víme, že to nebude bez bolesti, a proto Tě prosíme, dej nám sílu k tomu, abychom to všechno vydrželi a neztratili Tě ze svého dohledu. Amen.
Kounová Václava