Zamyšlení na dnešní den 5.9.2013 (+6, polojasno až jasno, slunečno, +11 )
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (Bible, 1. List Janův 4‚16)
Znaky pravého domova
Domov je základem společnosti. Měl by být „kouskem nebe na zemi“. Domov by měl být místem, kde nemusíme své city úzkostlivě potlačovat, ale kde je naopak můžeme rozvíjet. Můj život nebyl jednoduchý. Ženil jsem se v jednadvaceti letech a šel jsem do manželství nezkušený, na otcovství nepřipravený. Téma otcovství je však důležité nejen pro muže, ale i pro ženy. Muž totiž dokáže být zralým manželem a otcem právě díky ženě, kterou má po svém boku. Neboť jen jejich vzájemná harmonie je zárukou budoucnosti. Být otcem znamená dát se k dispozici dětem.
Největším darem, jaký může otec svým dětem dát, je věnovat jim každý den trochu času. A můj problém byla práce v zaměstnání, které jsem se intenzivně věnoval. Až když jsem byl starší, přišel jsem na to, že musím svým dětem věnovat ne mnoho peněz, ale hodně času, abych z nich vychoval dobré lidi.
Dalším zdrojem konfliktů jsou střety zájmů obou partnerů, ve kterých nedokážou nebo nechtějí ustoupit, domluvit se, ohleduplně komunikovat. Poslední společnou příčinou manželských konfliktů je hříšnost — fakt, že nejsme zajedno s pravdou, s Božím plánem. Všichni jsme hříšníci, nikdo se nemůže postavit do pozice „já jsem dokonalý, chyby děláš jen ty“. Hříchem je v nás něco poškozeno, zdeformováno. Tento problém může ještě zesílit, když člověk není schopen přiznat si své chyby, vyrovnat se s nimi a umět odpustit.
Odpuštění, to je nejtěžší věc. Každý z nás potřebuje čas na vyrovnání se s tím, co se stalo. Pokud mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji čas, abych to v sobě zpracoval, abych to přijal. Teprve potom jsem schopen odpustit. A tento čas je třeba poskytnout i tomu druhému. Někdo je schopen smířit se a odpustit už za hodinu, jiný až druhý den. Důležitá je ochota smířit se. Každý člověk touží po lásce, každý chce být milován a také milovat. Jenže lidská láska se často mění v žárlivost, nenávist, pomstu, či dokonce touhu milovaného člověka zničit. Do lásky se totiž vkrádají pochybnosti. Odrážet takové myšlenky není snadné, neboť se zahnízďují hluboko v srdci a zatemňují mysl. Šťastná láska není samozřejmostí. Vždy je ohrožena pochybnostmi o lásce toho druhého a vlastní neschopností skutečně milovat.
Tam, kde vládne moc, nemá místo láska. Mnozí si pletou lásku s vlastnictvím. Žárlivost je vězení, do kterého zavíráme svého partnera. Žárlivost může být tak silná, že vede až ke zničení milovaného člověka. Člověk touží po pravé, skutečné a trvalé lásce. Takové, která nezraňuje a neničí, ale oživuje a buduje, která nekontroluje a neomezuje, ale ponechává člověku volnost a životní prostor. Člověk v podstatě touží po božské lásce, protože jen ona nás ponechává zcela svobodné. Pravá láska si nikdy nevytváří obrazy toho druhého, neidealizuje ho, ale přijímá jej takového, jaký je.
Aby naše rodina neztroskotala, musí v našich srdcích přebývat Ježíš. K tomu, abychom Pána Boha viděli, však musíme mít dětské oči. Oči, které jsou připraveny zaostřit na tajemství a svět za hranicí viditelného. Potřebujeme mít k Pánu Bohu i jeden k druhému dětskou důvěru, která je ochotna vložit svou malou ruku do Otcovy dlaně a nechat se vést, aniž by přesně věděla, kam ji ta Otcova ruka dovede. Pán Bůh je přístupný každému, kdo se odevzdá do jeho péče. A pak se už nikdy víc nenecháme spoutat smutkem a rezignací, přestože budeme vystaveni mnohým zkouškám.
Pane, nauč nás pozorně naslouchat Tvému slovu a vděčně přijímat Tvou štědrost a radost. Nauč nás prožívat Tvou blízkost, abychom nežili naprázdno všední dny svého života. Amen.
Petr Oravec