Zamyšlení na dnešní den 6.3.2014 (-1, polojasno, vítr, -1)
„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení,
i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však
neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí
vaše přestoupení.“ (Mt 6‚14.15)
Energie z nebe
Při našem uvažování o vzorové „modlitbě Páně“ bychom si měli dobře povšimnout i toho, jak ji Ježíš uvede a co řekne po jejím zakončení. Dříve než Ježíš vyslovil myšlenky této modlitby, varoval před nebezpečím nesprávného pochopení.
Tato modlitba se nemá stát magickou formulí, jejímž neustálým opakováním se dostáváme do extáze a mystického vytržení z reality našeho života. Před takovými pokusy nás Bible na mnoha místech varuje.
Účinek modlitby se nezvýší ani množstvím slov, která při neustálém opakování vyslovíme. „Otčenáš“ nám nemá nahradit buddhistický modlitební mlýnek. Bezmyšlenkovitým opakováním naučené básničky se Bohu nepřiblížím ani o milimetr.
Modlitba má být mým setkáním s Bohem, který mne miluje jako můj táta. Bůh je ale současně i králem vesmíru, který mi může dát sílu ke změně života. Když se s ním setkávám, postupně mě proměňuje a připravuje na své království.
Při takovém pohledu na modlitbu nás proto nepřekvapí, co Ježíš vysloví hned po jejím ukončení. Přidá ještě vysvětlení něčeho, co je podle Boha velmi důležité: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Mt 6‚14.15).
Ježíš se vrací k otázce odpuštění. Pokud se nenaučíme odpouštět, nebudeme v našem životě šťastní a ještě nám to zkomplikuje cestu do nebeského království. Odpuštění není snadná disciplína.
Kamarádka mi vyprávěla, jak po svém obrácení a odevzdání svého života několik let bojovala a prosila Boha o sílu k odpuštění. Její starší bratr ji v dětství zneužíval a ona mu nedokázala odpustit. Modlila se. Dlouho to nešlo. Teprve když si uvědomila, že sama potřebuje Boží odpuštění, něco se začalo měnit. Nakonec ji Bůh připravil na okamžik, kdy svého bratra navštívila a řekla mu, že mu odpouští. Vyprávěla mu o Boží lásce, která jí dala sílu k odpuštění. Své vyprávění zakončila slovy: „Poznala jsem, že Pavlova slova ‚všechno mohu v Kristu, který mi k tomu dává sílu‘, jsou pravdivá i dnes.“
Když odpustíme někomu, kdo nám ublížil, nejvíce to prospěje nám. Znovu uvidíme život v radostných barvách. A navíc, když budeme prosit Boha, aby nám odpustil, budeme mít větší důvěru, že se tak stane. Jak budou na naši ochotu odpustit reagovat nebesa? Pán Ježíš řekl: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (L 15‚7).
Vždy, když prosím o odpuštění hříchů, propuká v nebi obrovská radost. Andělé se už těší na chvíli, kdy Ježíš vezme do svého království všechny, kteří vírou přijali pozvání k věčnému životu.
Pane, Ty víš, jak se někdy bráním odpustit, protože mám pocit, že by tím utrpěla má pověst. Odpouštějí přece jen slabí. Ty odpouštíš, přestože jsi nejsilnější ze všech. Dej mi svou sílu, abych i já dokázal odpustit tak, jako Ty každý den odpouštíš mně.