10.5.2014 (+5, slunečné ráno, polojasno až jasno, +10 ) zoufalství ze soboty, adventistů a odchodu od nich, výčitky, že jsem zničila život Míšovi, vyčítání Míšovi jeho hraní na PC, zoufalství ze stáří a smrti, z nenaplněných citů, strach z úplného selhání ve všem, neschopnosti nově začít… strach, že už nikdy neuklidím, že už nikdy nic pořádného nedokážu, že jsem odsouzena k věčnému zatracení, strach ze zániku, strach z obav, že i křesťanství je jen podvod, aby se to dalo snést, existenciální deprese, pak hrůza, že si Míša sáhne na život a mazala jsem do lesa, abych ho našla, naštěstí to tentokráte dobře dopadlo… hrozné divadlo se nekonalo…
Ovce z lidu izraelského
Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Mt 10,5.6
Když Ježíš povolá dvanáct učedníků, vyzbrojí je schopností uzdravovat nemoci a pak je pověří prvním samostatným úkolem: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mt 10,5.6).
Učedníci mají postupně procházet židovské obce. Na samařské a pohanské území prozatím vstupovat nesmějí. Proč takový příkaz? Je Ježíš rasista nebo nacionalista? To určitě ne. Sám přece často procházel samařským územím. Hovořil se Samařankou u studny a později káže obyvatelům jejího města.
Proč tedy mají učedníci nést evangelium nejdříve Židům? Myslím, že odpověď je prostá. Židé už staletí čekají Mesiáše a jeho království. Proto budou pro začínající misionáře dobrými posluchači. Pokud bude poselství apoštolů v souladu s židovským Písmem, budou jim lidé naslouchat bez nepřátelství. Přijmou jejich kázání jako radostné poselství. Ježíš si přál, aby jeho žáci prožili na začátku své služby radost.
Učedníci odcházejí, aby uzdravovali a kázali občanům své země. Hovoří k Židům a zvou je do nebeského království. Bůh hledá ztracené ovce nejdříve uvnitř svého lidu. Teprve později, po Ježíšově smrti, začnou někteří učedníci oslovovat i pohany. Když Židé jako národ odmítnou Ježíše jako svého Spasitele a Mesiáše, rozšíří Bůh kázání tohoto poselství i na okolní národy a později na celý svět.
Z Ježíšova zájmu o Izrael vyplývá závažné poučení. Pokud jsem křesťan, pak bych měl svou pozornost v prvé řadě věnovat své rodině. Doma bych měl nejen slovy, ale zvláště svým jednáním a svým zájmem o své nejbližší kázat o tom, že se blíží chvíle, kdy Bůh naplní nejkrásnější zaslíbení, které můžeme číst v Bibli. Ježíš nás ujišťuje: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte“ (J 14,1-3).
Mám dva dospělé syny. Blíží se doba, kdy se osamostatní, založí své rodiny a možná se odstěhují daleko od domova. S tím nic nenadělám. Věřím, že Ježíš brzy přijde na naši zemi a ujme se vlády ve svém království. Těším se na věčný život a přál bych si, aby v Božím království byly i mé děti. Proto se za ně společně s manželkou modlíme. Denně předkládáme jejich budoucnost Bohu. Dodává nám to klid. Pokud budou chtít žít v nebeském království, tak se v něm jednou setkáme.
Vedle modliteb se synům snažíme ukazovat i praktické křesťanství. Nejen v sobotu, když jdeme na bohoslužbu, ale každý den.
Pane, obdivuji trpělivost, s jakou jsi hledal ztracené ovce v lidu izraelském. Děkuji, že máš stejnou trpělivost i se mnou. Uč, prosím, stejné trpělivosti mne i mé blízké. Trpělivost posiluje a buduje naši vzájemnou lásku.
VLASTIMIL FÜRST 10. KVĚTEN 2014 ZAMYŠLENÍ