Zamyšlení na dnešní den 24.2.2014 (-7, polojasno až slunečno, -2) výbor sboru, dostala jsem květiny…
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.“
(Mt 6‚9b)
Domov v nebi
Modlitba je rozhovor. V první větě své modlitby Ježíš jasně vymezí, kdo s kým hovoří — dítě se svým tátou. Při modlitbě hovořím s nebeským Otcem.
Ježíš začíná svou vzorovou modlitbu slovy: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno“ (Mt 6‚9b). Podle těchto slov dostala modlitba i své jméno. V Česku ji známe pod názvem „Otčenáš“.
Ježíš se modlí ve společnosti, v níž se teologové přou, jak se správně vyslovuje Boží jméno. A protože si tím nebyli jisti dokonce ani někteří pisatelé Bible, můžeme se o Bohu dozvědět, že je Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým…
Problém začal v době babylonského zajetí. Židé zapomněli správnou výslovnost jména, kterým se Bůh představil Mojžíšovi u hořícího keře na poušti. V době zajetí měli k tomuto jménu takovou úctu, že ho přestali vyslovovat. Používali termín Elohím a Adonaj. Když se po sedmdesáti letech vrátili domů, zjistili, že všichni, kdo si pamatovali výslovnost Božího jména, už zemřeli. Spor se táhl mnohá staletí. Bezvýsledně.
Nyní do tohoto sporu vstupuje Ježíš a říká, že jméno není to podstatné. Důležitější je vztah, který k tomuto Bohu máme. Proto Boha nazývá nebeským Otcem. Pokud žijeme v normální rodině, pak tomuto přirovnání rozumíme, protože táta a máma jsou pro nás ti nejbližší. Mají nás rádi a my jsme u nich v bezpečí. Udělali by pro nás první i poslední.
Každý ale takové štěstí nemá. Vzpomínám na dobu, kdy jsem po sametové revoluci seznamoval studenty s tím, co jim nabízí Bible. Jednoho dne jsme se dostali až k této modlitbě. Když jsem vyprávěl, že Bůh je jako náš otec, jedna dívka se rozplakala. Po zvonění se mi svěřila, že ji její táta několik let zneužíval. Představa, že by Bůh byl jako její otec, byla pro ni tak strašná, že se rozplakala.
Zeptal jsem se jí, zda ji má někdo skutečně rád. Začala vyprávět o svém dědečkovi. Na rozdíl od matky se jí zastal a spolu s babičkou ji přijali k sobě. Měl ji rád a ona měla ráda jeho. Když mi to řekla, poradil jsem jí, aby si v Ježíšově modlitbě místo otce představila svého dědečka. V té chvíli její slzami zalitou tvář prozářil radostný záblesk poznání velké Boží lásky.
První věta Ježíšovy modlitby může povzbudit i toho, kdo nepoznal teplo rodinného krbu nebo maminčinu lásku. Podle Ježíše je náš domov tam, kde bydlí náš Otec. V nebi. S tímto vědomím by měla začínat každá naše modlitba. Nezáleží na našem biologickém původu ani na našem postavení, vzdělání nebo bohatství. Jestliže je Bůh mým Otcem a já jsem jeho dítě, pak je můj skutečný domov v nebi. Tato slova platí pro bohaté i pro chudé.
Pane, děkuji Ti, že mne zveš do nebeské rodiny. Děkuji, že Ti mohu říkat vše, co bys jako můj táta měl vědět. Těším se, že už brzy přijde chvíle, kdy mne vezmeš domů, kam patřím. Moc se na to těším.