Zamyšlení na dnešní den 4.10.2013 (-5, polojasno až jasno, studený vítr celý den, 0)
Když ho rodiče spatřili,
užasli a jeho matka mu řekla:
„Synu, co jsi nám to udělal?
Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali?
Což jste nevěděli, že musím být tam,
kde jde o věc mého Otce?“
(Bible, Evangelium podle Lukáše 2‚48.49)
Děti nejsou naším vlastnictvím
Ježíšův nazaretský domov je příkladem toho, že naše děti nejsou naším vlastnictvím. Jsou jen na čas svěřeným pokladem.
Moji rodiče měli památník s kresbou otevřených dlaní a do nich přikreslovali drahokamy. V památníku byly modlitby, biblické texty, které nás doprovázely od našeho početí až po studia. Děti jsou Božím vlastnictvím, jako jsme jím i my sami. Vychováváme je tak, abychom si byli před Bohem rovni a aby byl Pán Bůh naším společným Bohem. Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, …, Danielovým, Matějovým. Jediné právo je tedy právo svědectví Božího slova, příkladu, požehnání. Jinak jsme si rovni. Proto Pán Ježíš vzal na svoje lokty malé děti a žehnal jim. Povzbudil rodiče ve chvíli, kdy potřebovali pro svou službu vzpruhu.
Áronovské požehnání svěřovalo dětem to nejpodstatnější formou oznamovací — ujišťovací: „Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ Není třeba se kasat, že výchovu zvládneme sami, že jsme svým dětem dostatečným Bohem, že to dítě nepotřebuje nic — my mu zařídíme kamarády, my jej oblékneme a my jej nasytíme, my mu ukážeme právo a spravedlnost!
To dělá jen hlupák! Vyprošujme si pro výchovu Boží pomoc a svěřujme děti věrnému Bohu, protože to sami nemáme šanci zvládnout!
Nemůžeme zachránit a spasit své dítě, ale můžeme dítěti vytvořit prostor pro záchranu. Otec pro „marnotratného syna“ udělal v Ježíšově příběhu „velmi málo“ — čekal… Ani tomu druhému nepodstrojoval, nerožnil mu telata, jen aby si pozval kamarády na párty. Udělal jediné — na oba dva syny čekal (L 15‚11—32).
Proto také není třeba být ke svým dětem nepřiměřeně tvrdý. Jen hlupák dělá svým dětem z poslušnosti otroctví. Moudrý představí poslušnost jako vztah, ve kterém se dá říct všechno a zůstává prostor pro hledání, zkoumání a svobodné rozhodnutí dítěte.
Naším úkolem není zabavit dítě, ale ovlivnit jej. Někdy je to veselé, někdy na to padnou naše nervy. Tu veselejší stránku připomenu: Maminka se svým čtvrtým dítětem, pětiletou dcerkou, stojí před zrcadlem a vysvětluje, jak důležitý je klobouček v takovém ostrém slunci na začátku léta: „Přece ti sluší! Podívej se.“ Dcerka se zadívá do zrcadla a pak nakloní hlavu a vážně se zeptá: „Mami, je pravda, že tě Pán Bůh stvořil?“ A maminka odtuší: „Jistěže!“ Dcera pak po chvilce pokračuje: „A mě taky stvořil Pán Bůh?“ Maminka s jistotou odpovídá: „To se ví, Petruško!“ „Hmm, tak to Pán Bůh dneska pracuje líp než tehdy!“ prohlásí malé stvoření a prohlíží si dále svůj obraz v zrcadle.
Dejme dětem rozpoznat jejich hodnotu v Božích očích. Ukažme jim na Otce v nebesích. Takový je pravý smysl rodičovství.
Daniel Kvasnička